Článek
Na konci června uplyne přesně 35 let od chvíle, kdy byla zveřejněna petice s názvem Několik vět. Ta se stala první vlaštovkou blížících se změn. Ty přišly v listopadu stejného roku a odstartovaly na pražské Národní třídě. Pod petici se nakonec podepsalo na 40 tisíc lidí. Kuráž přidat se získali mnozí i díky tomu, že stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa každý den předčítaly jména, adresy a povolání nových signatářů. Když lidé slyšeli jména slavných osobností, ale i svých sousedů a kolegů z práce, odvážili se mnozí z nich přidat svůj podpis také.
Naivní umělci
Petici vypracovali disidenti pohybující se v hnutí Charta 77 včele s Václavem Havlem, Jiřím Křižanem, Stanislavem Devátým a Alexandrem Vondrou. Zveřejnili ji 29. června 1989, a to prostřednictvím Hlasu Ameriky, BBC a v tištěné formě text vyšel také v samizdatových Lidových novinách. Slibovali si od ní mimo jiné to, že by ji mohlo podepsat mnohem více lidí než například Chartu 77. Usuzovali tak z faktu, že petici za propuštění vězněného Václava Havla, podepisovali i lidé z šedé zóny, kteří dosud mlčeli. A jejich úsudek byl správný. Zásadním ale bylo, že svůj podpis připojila i poměrně dlouhá řada známých osobností.
Samotný text nijak nevybízel ke změně vlády nebo odstranění vedoucí úlohy komunistické strany. Požadoval skutečné zavedení svobody shromažďování, svobodu vyznání, ukončení pronásledování a kriminalizace nezávislých hnutí. Dále žádal, aby se otevřela diskuse o procesech v 50. letech 20. století, Pražském jaru a invazi vojsk Varšavské smlouvy. Požadoval také zrušení cenzury a propuštění politických vězňů. Důležitý byl i požadavek, aby stát bral na zřetel dopad některých projektů na životní prostředí a před jejich realizací je dal k posouzení odborníkům.
Přesto, že petice byla svým způsobem vlastně „neškodná“ a nepožadovala nic víc, než to, o čem se mluvilo v souvislosti s tzv. Glasností a Perestrojkou, vyšel hned 30. června text v Rudém právu, který se s ní i s jejími signatáři vypořádal po svém. Článek nazvaný Kdo seje vítr vykládá petici jako pokus o rozvrat socialismu a návrat k neomezenému soukromému vlastnictví. Uvádí navíc tvrzení, která se v petici vůbec neobjevila, jako je například hrozba, že při nesplnění požadavků dojde k „ostré konfrontaci“.
Umělce, kteří se k podpisu vedle disidentů připojili, článek varuje před jakousi nejasnou bouří, již mohou sklidit. Autor textu neváhá použít tvrzení z dvě desetiletí staré kampaně, kterou režim v rozhlase a na stránkách svých tiskovin spustil krátce po invazi Varšavských vojsk. Ta byla namířena zejména proti intelektuálům a umělcům zapojených do dění Pražského jara. Československý rozhlas tehdy vysílal zmanipulované nahrávky rozhovorů mezi literárním kritikem Václavem Černým a scénáristou Janem Procházkou. Zaznít v nich mělo cosi o tom, že představitelé jara budou účtovat s nepřáteli a nezastaví se ani „před šibenicemi a kandelábry“. O 20 let později tak zoufalý režim, který se nacházel v „posledním tažení“ vyhrožuje, že něco podobného chystají i iniciátoři Několika vět. V textu jsou konkrétně zmínění Jiří Bartoška, Jiří Suchý, Daniela Kolářová, Vladimír Merta, Boleslav Polívka, Michal Kocáb, Hana Zagorová a Josef Kemr, kteří jsou de facto označeni za naivní a zmanipulované. Netuší prý, že iniciátorům jde ve skutečnosti o jakési běsnění, které chtějí rozpoutat.
Dala si skleničku a podepsala
Mezi podepsanými byla i řada dalších umělců, kupříkladu Zdeněk Svěrák, Jaromír Hanzlík, Martin Stropnický, Petr Čepek nebo Ivan a Ondřej Trojanovi. „Nebylo tam nic, co by slušný člověk nepodepsal,“ uvedla později zpěvačka Hana Zagorová, jejíž podpis pod peticí dělal tehdejšímu režimu nejvíce vrásek na čele. Získal ho režisér Ondřej Trojan, který si v daný moment prý vůbec neuvědomil, že její autogram pod peticí sehraje naprosto klíčovou roli. Získal jej na představení divadla Sklep na Dobešce, kam Zagorová zavítala. Trojan se jí zeptal, zda si text nechce přečíst, ona mu odpověděla, že by ji obsah petice zajímal, protože se oni psalo jako příšerném, štvavém pamfletu rozvorávajícím ten báječný socialismus, ale nikdo ho neotiskl. „Byla překvapená, myslím, že ten text byl korektní, věcný a nijak útočný. Přečetla si to o přestávce tak nějak narychlo a řekla, že si to musí promyslet. Já jsem se obával, že zmizí, naopak ona zůstala. Přečetla si to ještě jednou, otevřela si k tomu láhev šampusu, dala si skleničku a řekla, že tam neshledává nic, s čím by se ona názorově neztotožňovala a rovnou na místě to podepsala,“ vzpomínal později Trojan.
Zagorová následně musela absolvovat pětihodinový výslech Státní bezpečností, kde se ji její příslušníci snažili donutit, aby podpis odvolala. Nepodařilo se jim to a populární zpěvačka okamžitě pocítila důsledky svého rozhodnutí - pořadatelé začali rušit její koncerty a jak sama zmínila, nastala také velká selekce přátel. Se Zagorovou měl později potřebu vypořádat se i tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, který ve svém slavném projevu na Červeném hrádku kritizoval zejména peníze, na které si tato umělkyně přijde. V legendární pasáži, která se mezi lidmi začala na nahrávce šíři, ji zmiňoval právě v souvislosti s podpisem Několika vět: „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok,“ zmiňoval v srpnu roku 1989 „nevděčnost“ sice zasloužilé, ale poněkud vzpurné umělkyně.
Měli napilno
Pod tlakem, aby odvolali, byli i další známé osobnosti. Ivan Trojan, který byl tehdy na vojně na Slovensku, podepsal předtím i petici za propuštění Václava Havla z vězení. Byl u výslechu, ale žádný z podpisů ani pod nátlakem neodvolal. Na výslech musel i Jiří Bartoška pranýřovaný už předtím na stránkách Rudého práva. Dostal také několik dopisů od „pracujících“ včetně anonymu, který mu vyhrožoval, že na něj plivne a ještě přidá ránu. Někteří umělci se ale podepsat odmítli, strach měl kupříkladu Karel Gott. „Čekal jsem na mistra v průjezdu u měsíčníku Gramorevue, kam nesl pozvánku na své tehdejší padesátiny,“ vzpomínal kritik Jan Rejžek. „Znali jsme se, říkal jsem mu, že je tu taková petice a že asi ví, o co jde… A on povídá: za prvé, v tomhle smradlavém prostředí u popelnic, to opravdu ne. A víte, co se děje s Hankou Zagorovou, to opravdu nejde.“
V horkém létě 1989 měly represivní složky komunistického režimu napilno. Ty, kdo petici šířili nebo sbírali podpisy, trestali domovními prohlídkami, opakovaným zadržením na 48 hodin, výslechy nebo zahájením trestního stíhání. Signatářům pak vyhrožovaly ztrátou zaměstnání, vyloučením ze školy hrozbami, že jejich děti nebudou moci studovat. Alexandr Vondra a Stanislav Devátý byli odsouzeni k odnětí svobody. Vondra se z vězení dostal týden před 17. listopadem, Devátý se v záři rozhodl utéct do tehdy již svobodného Polska. Za šíření petice ale byli souzeni i zcela neznámí lidé. Jedním z nich byl osmnáctiletý Milan Adámek, který ji dal podepsat kamarádovi, jenž ji následně předal ještě dalšímu známému. Ten ho nahlásil na Veřejné bezpečnosti a Adámek byl vyslýchán a následně také podmínečně odsouzen.
Signatáři Několika vět se proto plánovali sejít na větší akci 10. prosince, kdy se slaví Den lidských práv. Na to už nedošlo, protože revoluce přišla dříve. Zřejmě právě i díky petici, která přispěla k tomu, že se lidé konečně přestali bát.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bkolik_v%C4%9Bt
https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1989/6/30/2.png
https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zverejneni-petice-nekolik-vet
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/nekolik-vet-kdyz-to-podepsala-zagorova-tak-ja-taky-333441
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nechci-dopadnout-jako-zagorova-odmitl-gott-jan-rejzek-vzpomina-jak-se-podepisovalo-nekolik-vet-75150
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/proc-jste-podepsal-ptal-se-i-bartosky-pracujici-lid/r~i:article:640728/
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/15010/DPTX_2007_2_11210_ASZK10001_108873_0_59498.pdf?sequence=1&isAllowed=y
