Článek
Česká televize nyní reprízuje jeden z nejúspěšnějších seriálů 80. let minulého století. Napsala jej spisovatelka a scénáristka Markéta Zinnerová a nese přiléhavý název My všichni školou povinní. V poslední červnovou neděli dopoledne ČT1 odvysílá už šestý díl.
Výmysl nové doby?
Generacím, které seriál sledují, většinou utkvěl v paměti malý Jirka Oliva. Osvojený chlapec, který má problémy ve škole. Zachycený příběh dokazuje, že ADHD rozhodně není výmyslem nové doby, jak si nepoučení lidé dodnes myslí, ale diagnóza, které tu s námi byla i v minulosti. Tehdy se ale označovala jako lehká mozková dysfunkce, pokud tedy vůbec došlo k diagnostice. Autorka scénáře Markéta Zinnerová ve své době pracovala také jako metodička v dětském domově, proto si nepochybně všimla potíží dětí, které prošly traumatizující ztrátou biologických rodičů. Komplexní vývojové trauma, které taková situace způsobí, se projevuje velmi podobně jako právě ADHD a vyžaduje citlivý a trpělivý přístup rodičů i pedagogů, aby se dětská bolest, byť často nevědomá, mohla uzdravit. To se bohužel nestalo roztomilému a bezelstnému prvňáčkovi Jirkovi Olivovi, který neměl štěstí na svou třídní učitelku v první třídě. Vyhořelá pedagožka, kterou vynikajícím způsobem ztvárnila Gabriela Vránová, neměla pro jeho potřeby pochopení a dokázala jemu i jeho rodičům začátek školní docházky pořádně ztrpčit. Jeho příběh má ale šťastný konec, v době, kdy Hajská kvůli svým psychickým problémům odešla do pracovní neschopnosti, zastupovala ji vlídná paní učitelka v penzi Dana Medřická. Jirka nakonec nastoupil do „vyrovnávací“ třídy, kde se mohl učit v malém kolektivu dětí a díky individuálnímu přístupu mohl začít dobře prospívat.
Hajská nebyla výjimkou
Pro mnoho generací dětí, které školu navštěvovaly před 30 a více lety, je Hajská prototypem učitelky, na kterou i po letech vzpomínají s hrůzou. Mezi svými vrstevníky neznám snad nikoho, kdo by se s pedagogem, který ji alespoň vzdáleně připomínal, nesetkal. Také autorka tohoto článku navštěvovala základní školu v 80. letech minulého století a má podobné vzpomínky. Dosud má v živé paměti situaci, kdy učitelka ve čtvrté třídě peskovala spolužačku, která se styděla mluvit před spolužáky. Každou hodinu ji pravidelně postavila před kolektiv dětí a nutila ji mluvit. Když se jí to nedařilo, ponoukala ostatní, aby se dívce za její nesmělost posmívali. Veřejné zahanbování a nabádání dětí přirozeně postupně přerostlo v otevřenou šikanu. Jiná učitelka zpochybňovala mentální schopnosti chlapce, který se při hodinách vrtěl, měl nepořádek v aktovce a občas někam dorazil pozdě. Ten například musel s otevřenou taškou obcházet všech 30 spolužáků a ukazovat jim svůj „binec“. Co na tom, že měl skvělé školní výsledky, paní učitelku svým neklidem a domnělou neposlušností dráždil, a tak si na konci roku odnesl vysvědčení se samými jedničkami a dvojkou z chování.
Před časem jsem se na toto téma začetla do debaty na jedné rodičovské platformě na internetu. Jednu z uživatelek zajímalo, jak by takový Jirka Oliva dopadl ve škole dnes. Ostatní uživatelky začaly vzpomínat především na svá školní léta v 70. a 80. letech. Běžnou metodou tehdy byl podle nich křik, mlácení ukazovátkem o lavice i o ruce dětí, sezení s rukama za zády, posílání za dveře a v některých případech i klečení v koutě. Jedna z uživatelek vzpomíná na to, že se jí během výuky stalo něco podobného jako Jirkovi Olivovi, kterému v jednom z dílů ve škole vyteklo plnicí pero. Dodnes na to vzpomíná s hrůzou. „… se mi rozpadlo pero při pětiminutovce a dostala jsem ukazovátkem přes ruce a ještě pětku , protože jsem si obyčejku vzít nemohla…a na zbytek se mi vylil inkoust z těla toho pera a nebylo to čitelný… Dodneška mám úplně traumatický zážitek, jak mi vypadl ten hrot ven…nerozumím tomu dodneška, jak to mohlo vypadnout… dokonce při nákupu per pro syny jsem za to stříbrné tahala, jestli to tam dost drží…,“ popsala svůj zážitek z 80. lete minulého století žena s přezdívkou Lída+2. Také další diskutující se svěřují se svými školními zážitky z té doby. Někteří pak zmiňují, že se s podobnými učitelkami setkávají dodnes, zejména v případech, kdy se dítě nějakým způsobem vymyká a je pro učitelku „náročnější“. Zároveň ale dodávají, že je dnes podstatně snazší přihlásit dítě do jiné školy nebo alespoň třídy. Z jiných internetových diskusí je ale bohužel zřejmé, že dodnes existují nedůvěřiví učitelé, kteří zpochybňují existenci ADHD a jeho příznaky s výchovnými problémy způsobené nejčastěji laxností rodičů.
Prvňáček Pavel
Markéta Zinnerová kdysi udělala pro děti, které byly vnímány jako „problémové“ velký kus práce. Veřejnost se na školu mohla prvně podívat jeho očima a vcítit se do něj. Uvidět, jak ničivé důsledky může mít chování nás dospělých pro malé dítě. Všem nám jistě utkvěla scéna, kdy chce Jirka Oliva udělat své třídní učitelce radost a ze zbytků mýdel, která našel doma na umyvadle a vaně vyrobí „Madridské mýdlo“, které viděl doma u své maminky. Učitelka ho ale přijme s odporem, pak ho před třídou zahanbí za to, že má špinavý sešit, udělí mu poznámku a dárek mu vrátí s tím, že si s ním má vždy po večeři umýt ruce. Jaký vztah může mít takové dítě ke škole a autoritám? Co podobná situace udělá s jeho sebevědomím?
Autorka při psaní scénáře nevycházela jen ze zkušeností s dětmi, které se ocitly v dětském domově, kde pracovala. Také ona sama měla syna Pavla, který byl živý, nepozorný a roztěkaný a i on nastoupil do první třídy k učitelce, která pro takové děti neměla pochopení. „Velmi inspirativní byla učitelka mého prvňáčka Pavla. Utrpěl na ni čelní náraz. Takže vzniklo duo Hajská a Jirka Oliva,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů. Její syn Pavel se narodil jako třetí dítě v rodině, nicméně až po smrti nejstarší dcery Zinnerové, která ve třech letech zemřela na zánět mozkových blan. Také tento příběh zachytila ve scénáři k filmu Den pro mou lásku, kde se rodiče, které ztvárnili Marta Vančurová a Vlastimil Harapes vyrovnávají se smrtí malé dcery. Traumatem, které prožila a nechtěně přenesla i na své dítě, si vysvětluje i potíže svého syna. „Nedokázala jsem neplakat a jemu to rozhodilo soustředění,“ vzpomínala před nějakou dobou v pořadu 13. komnata. „Pavlík byl neuvěřitelně srdečné a spontánní dítě a pořád chtěl být se mnou,“ uváděla s tím, že zřejmě i její psaní, které se pro ni stalo po smrti dcerky terapií, bylo pro jejího syna něco, s čím se těžce vyrovnával. Její syn i po letech vzpomíná na toto období jako na dobu, kdy se svou mámou bojoval o její čas. Pro svou maminku se mezitím stal předobrazem i pro další postavy jejích románů jako například Franta Bystrá liška z knížky Indiáni z Větrova nebo Vojtíšek z Tajemství proutěného košíku.
Nebyl jsem rošťák
Teprve kdy seriál My všichni školou povinní prvně běžel v roce 1984 televizi, všiml si syn Zinnerové Pavel, že ten příběh je tak trochu i o něm. Svým tehdejším spolužákům tak mohl vypravovat, co bude v dalším díle. „Máma měla kamarádku ve Španělsku a dostala takové barevné mýdlo, v podstatě vypadalo jako barevná tlačenka. Průhledná, zajímavá, složená z barevných kousků. Já jsem posbíral na záchodě a v koupelně barevný zbytky. Zmačkal jsem to do sebe, obalil ubrouskem a paní učitelce jsem to reálně donesl. Se srdcem na dlani, ale paní učitelka to úplně nepřijala, byť ten motiv byl vlastně udělat jí radost a dát jí něco hezkého,“ popisoval mnohem později, jak v reálu probíhala zřejmě nejemotivnější scéna seriálu. Svoji první poznámku prý dostal jen několik dní po nástupu do první třídy a sám sebe vnímal jako spíše hravé dítě než jako rošťáka, což byla kategorie, do kterého si ho třídní učitelka zařadila. „Spíš jsem se vymykal běžnému systému nebo představě učitelek, což v podstatě s mojí osobou jde dodnes. Nejsem dobrý zaměstnanec. Musím být na volné noze, musím si práci určovat sám nebo dělat s lidmi, které to baví a těší. Přímé řízení snáším špatně,“ dodal Pavel Zeman v jednom z rozhovorů. Mimochodem, podobné problémy popisují i další lidé, které trápí ADHD v dospělosti.
S předobrazem Jirky Olivy, tedy Pavlem Zemanem, jste se možná setkali i vy. Muž, který přiznává, že ve škole neměl zrovna nejlepší výsledky, ale později v sobě objevil talent pro manuální činnosti. Stal se lesákem a truhlářem a jeden čas moderoval pořad Receptář prima nápadů a natáčel i podobně zaměřené pořady jako Polopatě či Vychytávky Ládi Hrušky, zároveň je autorem několika knih. Později založil web pro kutily, kde ostatní inspiruje návody. Paradoxně se tak pro něj stalo psaní důležitou součástí jeho života.
Pro generace rodičů a pedagogů je pak postava Jirky Olivy připomínkou, jak důležité je s dětmi jednat citlivě a jak zdánlivé zlobení, nepozornost nebo situace, které máme tendenci vykládat si jako vzdor, mohou pramenit z něčeho docela jiného. Ostatně - myslím, že s příběhem Jirky Olivy a jeho učitelky Hajské by se měl povinně seznámit každý pedagog ještě předtím, než složí státnice z pedagogiky, psychologie a didaktiky.
Další použité zdroje:
https://primadoma.cz/tvar-296996-pavel-kutil-zeman/1
https://webinare.rvp.cz/files/516-problematika-deti-z-nahradni-rodinne-pece-dite-s-komplexnim-vyvojovym-traumatem.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/My_v%C5%A1ichni_%C5%A1kolou_povinn%C3%AD
https://medium.seznam.cz/clanek/pavla-cechova-adhd-casto-pretrvava-i-v-dospelosti-projevuje-se-jinak-nez-u-deti-6966
