Článek
Jako lidé jsme ve srovnání s jinými živočichy v lecčems zvláštní. Jednou z takových věcí je skutečnost, že ženy ztrácí svou plodnost relativně brzy a přesto pak žijí ještě dlouhá desetiletí. To není samozřejmost. V živočišné říši mají samice svá mláďata často až do své smrti, a pokud už potomky mít nemohou, umírají. Nedává smysl, proč by ženy měly žít ještě tak dlouho poté, kdy ztratily možnost předávat další život. Tedy z přísně evolučního hlediska. Vědcům proto existence starších, neplodných žen zamotala hlavu. Zároveň jim bylo jasné, že to musí mít nějaký smysl. A ten to skutečně má, alespoň podle tzv. babičkovské hypotézy.
Rodit až do smrti
Péče o malé dítě je mimořádně náročná a trvá extrémně dlouho, než se stane soběstačným. To je také důvodem, proč lidé často nejsou tak plodní jako jiné druhy živočichů. Plodnost snižuje rychlý pokles kvality vajíček, kojení po porodu i fakt, že jedno těhotenství ve většině případů znamená také jediného potomka. Podobně to mají kupříkladu gorily, které také dlouho pečují o svá mláďata a jejich fertilitu snižuje dlouhé kojení, přesto obdobně jako jiní příbuzní lidí i gorily obvykle rodí až do své smrti. „Od ostatních lidoopů nás odlišuje to, že ženy pokračují ve zdravém a produktivním životě dlouho poté, co přestanou být plodné. Jsme jediní primáti, kteří to mají,“ tvrdí vědkyně Kristen Hawkesová z univerzity v Utahu, která s touto teorií kdysi přišla.
Menopauza, dar dcerám
Jedno africké přísloví říká, že na výchovu dítěte nestačí rodiče, ale je třeba celé vesnice. To je dnes nemyslitelné. Dlouhá desetiletí ale už žijeme v modelu nukleární rodiny, kdy o malé děti pečuje převážně jen matka. Vynález moderní doby, kterým jsou školky a dětské skupiny v našich podmínkách přichází na řadu nejčastěji až po třetím roce věku. Někdy se na péči o výchově malých dětí podílejí prarodiče, ale pravidlo to rozhodně není. Nacházíme se tak v nepřirozené situaci, která odporuje tomu, jak to pro nás příroda zařídila. Podle tzv. babičkovské hypotézy je ale starost o vnuky hlavním důvodem, proč ženy prochází kolem 50. roku věku menopauzou, a přesto ještě žijí celá desetiletí. Nemají už své potomky, a tak mohou pomáhat svým dcerám.
V dávné minulosti to bylo tak, že ženy byly tím, kdo zajišťoval potravu malým dětem. Na rozdíl od jiných primátů si ji totiž nedokáží obstarat sami. To mělo vliv na intervaly mezi jednotlivými porody u žen, které musely obživu dětem shánět. Muži, lovci sice ulovili velké zvíře, ale bylo to jen jednou za čas, když byli právě úspěšní. Zbytek musely obstarat právě jejich ženy, a to nejčastěji sběrem plodin a kořínků. Babičky, které už neměly vlastní nesoběstačné potomky, tak mohly pomáhat svým dcerám. Tím jim uvolnily ruce, nemusely se věnovat každému potomkovi tak dlouho, nemusely kojit dlouhá léta, a proto mohly rodit další potomky, kteří navíc díky babičkám-zásobitelkám prospívali. Babičky tak mimo jiné zvyšovaly plodnost svých dcer.
Napojené babičky
To je přesně důvodem, proč se věk dožití prodlužoval, přesto že konec ženské plodnosti zůstal ve věku, kdy jiní lidoopové umírají, a kdysi v něm končil i život druhu homo sapiens. Evoluce rozhodla o tom, že se ženská plodnost neposune do vyššího věku, přestože věk dožití stoupal. Příroda vyhodnotila, že role babiček je nezastupitelná a má velký smysl, aby zůstaly na živu dlouhá léta i po menopauze. Otázkou je, zda to mělo vliv i na fakt, že se ženy dosud obvykle dožívají vyššího věku než muži.
S dalším zajímavým zjištěním, které souvisí s babičkami, přišel americký neurovědec a antropolog James Rilling. Pomocí magnetické rezonance zkoumal, jaké části mozku se u babiček zapojují, pokud se dívají na fotografie svých vnoučat. Výsledek byl překvapivý. 50 babiček sledovalo fotografie, svých dětí, svých vnoučat a cizích dětí. Při sledování vlastních vnoučků se zapojily empatické, ale i emoční okruhy v mozku. Znamená to, že babičky se tak dokáží vcítit do pocitů svých vnoučat. Když sledovaly fotografie svých dětí, zapojily sice okruh empatický, ale situace už nevyvolala tak silnou emoční reakci. Je tedy zřejmé, že babičky se na vnoučata dokáží napojit lépe, než na své děti. Mnohé z nich si svou roli prarodiče užívají více, než si užívaly roli matky.
Zdá se, že role babiček má pro vývoj lidského druhu velký význam. Je také přirozené, že mají potřebu o děti pečovat a pomáhat s jejich výchovou a umožňovat tak matkám přivést na svět další potomky nebo zůstat produktivní. Společnost se ale s industrializací a urbanizací, která odstartovala před dvěma sty lety, začala značně proměňovat. Málokterá vnoučata dnes v západní společnosti vyrůstají pod jednou střechou s prarodiči. Jejich role se tak do značné míry proměňuje a mnohé si „nepolodnou“ část života chtějí užít docela jinak, než si pravděpodobně usmyslela příroda. Péče, o kterou se už od pravěku dělily mladé ženy se svými matkami, tak zůstává často úplně, nebo z větší části, na nich. Potravu už naštěstí sběrem kořínků a plodin shánět nemusejí, občasná stížnost na to, že je toho na ně příliš mnoho, je ale na místě. Sociální izolace izolace, stereotyp a nemožnost ani na chvíli být bez svého dítěte, který rané mateřství provází, nám totiž už od pravěku není vlastní a pochopení proto měla i evoluce sama.
