Článek
Liblické „tyčky“ míří k zemi. Čas ani datum demolice neznáme ani my, kdo žijeme v Českém Brodě nebo jeho okolí. Podle všeho k jejich definitivnímu pádu velmi pravděpodobně dojde během středy 14. října nebo ve čtvrtek 15. října.
Pro čtvrtek hovoří i informace na portálu iDNES.cz, který měl avizovat živé vysílání odstřelu ve čtvrtek kolem desáté hodiny dopoledne. Už od úterní osmé hodiny ranní ale vysílače neblikají, což je po mnoha letech skutečně nezvyk. Ve středu ráno pak začalo odmontovávání jejich výtahů.
Tajný čas odstřelu
Už několik dní se kolem jejich odstřelení šíří nejrůznější „hoaxy“. Podle nich k němu mělo dojít už v pondělí dopoledne, později se objevilo tvrzení, že tak stane ve středu časně ráno a odstřel bude „budíčkem“ pro celé městečko i jeho okolí. A šíří se samozřejmě i nepravdivé zprávy, že k jejich demolici nakonec vůbec nedojde, protože se na poslední chvíli podařilo nalézt investora. Ke zklamání jejich fanoušků šlo ale o falešnou naději. Záchrana se navzdory velkému úsilí dobrovolníků a města Český Brod nepodařila a dlouhé červenobílé tyčky tento týden skutečně zamíří k zemi.
Skutečný čas odstřelu se zřejmě tají kvůli bezpečnosti. Do Liblic v posledních dvou týdnech jezdí stovky až tisíce lidí denně, a to z celé republiky. Někteří je vidí i ze svého vzdáleného domova. A během loučení část z nich neváhá porušovat zákon. V některých chvílích prý bylo na stožárech k vidění až pět lezců najednou.
Až pět lezců najednou
Město Český Brod tak muselo varovat „milovníky adrenalinových zážitků“, aby se na stožáry nepokoušeli lézt. Na sociálních sítích už koncem září zmiňovalo zásahy Integrovaného záchranného systému. Jeden z lezců odmítal ze stožárů slézt, jiný se při pádu zranil. Přesto si lidé nedají říct a pro „životní zážitek“ riskují zdraví i život.
Z videí, která v této souvislosti vznikají a šíří se po sítích, je zřejmé, že užít si adrenalin přijíždějí lidé nejen z celého Česka, ale i ze zahraničí. Nejrychleji nahoře měl být údajně Polák Michael Frycz, který leze po mrakodrapech po celém světě. Na stožáry vylezl prý už celkem třikrát, poslední video bylo v posledních dnech k vidění i v lokální skupině na Facebooku.
Liblice B: zhasnuto. Bez „mrkajících“ světel působily vysílače v úterý 13. října velmi nezvykle.
Poslední přijel z Lanškrouna
Pravděpodobně úplně poslední z „lezců“ přijel až z Lanškrouna a na jeden z vysílačů vylezl v úterý. Své video z vrcholu pak zveřejnil v lokální skupině na sociálních sítích. Nahoře byl údajně za 46 minut, stejně dlouho sestupoval. Nešlo ale o žádného amatéra. Ve videu, které se šíří v lokální skupině, uvedl, že se lezení věnuje i profesně. „Lezu po konstrukcích, dělám stožáry vysokého napětí,“ řekl v dalším videu, v němž odpovídal na otázky lidí, kteří byli náhodnými svědky jeho výstupu.
Neúmyslně jej prý „vyhecovali“ pracovníci, kteří v úterý z vysílačů právě odmontovávali světla. Na otázku, zda může na stožáry vylézt s nimi, ale dostal odpověď, že se tam už nikdy nikdo nepodívá. Na lanškrounského lezce to ale zapůsobilo přesně opačně. „Tak jsem si řekl: jo, to určitě!“ a o desítky minut později už byl na vrcholu jednoho ze stožárů. Tedy ve výšce 355 metrů nad zemí.
„Vrchol pokořen, ale bude to drahý. Dole čekají dvoje policajti a troje hasiči, ale sny se mají plnit. Sny jsou totiž cennější než peníze,“ uvedl ve videu natočeném nahoře. Později zmínil, že pro něj šlo o životní zážitek.
Pod videem se pak objevila diskuse, kde lidé lezce za jeho výkon obdivují nebo litují, že takovou akci nezvládli sami. Někteří nabízejí, že lezci na pokutu přispějí. Marná snaha - rebelství a porušování pravidel si v Česku prostě oceňujeme.
Mrkající tyčky
I ti, kdo si adrenalinové zážitky rádi odpustí, cítí nad ztrátou vysílačů smutek. I já cítím smutek nad ztrátou nejvyšší stavby v Česku, přestože vím, že je to vlastně iracionální. Půlstoletí staré stožáry dnes mnohým přirostly k srdci. Jejich předchůdce, původní vysílač Liblice A, zahájil provoz už v roce 1931. Podle dochovaných vzpomínek však jeho stavba vzbuzovala v obci ještě před spuštěním velmi negativní nálady. Jak obyvatelé přijímali výstavbu dnešních, více než dvakrát vyšších stožárů, se mi zjistit nepodařilo.
Dnes se však s jejich zánikem loučíme jen neradi. V rovinaté krajině Polabí byly liblické stožáry přirozenými orientačními body. Jejich „mrkání“ pro mě bylo něčím důvěrně známým, něčím, co připomínalo pozdrav. Když jsem je zahlédla na obzoru, věděla jsem, že se blížím domů. A když se jejich světla ztratila za horizontem, byla jsem zase o kus dál. Možná právě proto mi budou chybět, přestože rozumově chápu, že jejich další existence už nedává smysl.
Člověk si zkrátka někdy vytvoří vztah i k věcem, které nepotřebuje a které mu vlastně k ničemu neslouží. Staly se součástí jeho domova, a právě proto je tak těžké se s nimi loučit.
Další zdroje:
„Adrenalin v 355 metrech a tam si pak jen tak viset. Liblice jsou srdcovka, říká lezec,“ Idnes.cz 14.10. 2026
Facebooková skupina: Českobrodsko aktuálně
