Miloš Zeman: žárlivá a spalující Médea

Za deset let ve funkci prezidenta si Miloš Zeman získal řadu nepřátel. Nic na tom nezměnil ani o něco smířlivější přístup, který přišel poté, kdy si veřejně nasypal popel na hlavu a přiznal, jak moc se mýlil ve svém příteli Vladimiru Putinovi. Snesitelnější pro své odpůrce ale zřejmě skutečně je. Důvody jsou pro to dva - nárůst počtu tzv. pyžamových dnů, které tráví v lánské izolaci, a fakt, že od jeho politického konce nás už dělí skutečně jen nepatrně času.

Vyčítat mu lze mnohé. Příklon k Rusku. Inklinaci k Číně. Nerespektování ústavy. Hrubé útoky na novináře. Neméně hrubé útoky na každého, kdo ho kritizuje. Překrucování faktů. Degradaci funkce prezidenta. Volbu spolupracovníků. Způsob vedení volební kampaně. A našli bychom toho ještě nepochybně více.

Hodnocení jeho prezidentské role nyní budou nepochybně přibývat. Objeví se nejen v novinových komentářích, ale zanedlouho se o něm bude psát i v učebnicích dějepisu. A pravděpodobně i posluchači právnických fakult budou na seminářích z ústavního práva spekulovat nad tím, jak do budoucna naložit s potenciálním rizikem, že se něčí kreativita zase utrhne z řetězu. Jeho netradiční působení se zkrátka bude rozebírat z různých úhlů.

Dejme dnes trochu prostoru fantazii a imaginaci. Co kdybychom se na Miloše Zemana podívali třeba optikou antického dramatu? Mnohé postavy, které do tragédií pronikly ze starých mýtů, prý reprezentují literární i psychologické archetypy. Stejně tak situace, kterým jsou vystavovány. I v naší každodennosti tedy nutně prožíváme něco podobného.

Pro dnešní úvahu o jedné velké lásce Miloše Zemana, která se ale brzy změnila ve spalující nenávist, nám může pomoci třeba slavná Euripidova tragédie. Ten i zde čerpal z bájí a mýtů. Drama Médea vypraví příběh královské dcery, která se zamilovala do vůdce Argonautů, muže jménem Iáson. Tomu za velkých obětí pomohla získat zlaté rouno (symbol královské moci). Poté spolu odešli a založili rodinu ve vzdáleném Korintu. Později se ale Iáson zamiluje do Gauky, se kterou se chce oženit. Zhrzená Médea pošle nevěstě darem sponu do vlasů a šaty napuštěné jedem. Když si je Glauka oblékla, vzňaly se na ní a ona uhořela. Poté Médea potrestá i Iásona, když zabije vlastní syny, které s ním má.

To je tedy velmi stručně převyprávěná zápletka slavné antické tragédie. Příběhu Miloše Zemana se na první pohled nezdá příliš podobná. Pokud ale postavy i kulisy vyměníme, nemusí toto srovnání znít tak nepatřičně.

Co kdybychom příběh o Iásonovi, zlatém rounu a rodině přirovnali k jeho vztahu k sociální demokracii? Tu na počátku 90. let minulého století vytáhl z naprosté politické periferie (v roce 1990 nezískala ani 5 % hlasů) na politické výsluní. A to navzdory tehdy převažující nedůvěře vůči tradičním stranám i hlavnímu proudu, který chtěl k transformaci dojít jedině pravicovou cestou.

Zisk 26,44 % v parlamentních volbách v roce 1996 znamenal pozici druhé nejsilnější sněmovní strany, která utla dosavadní většinu středopravicové koalice. Už o dva roky později pak s 32,31 % hlasů vstoupila menšinová vláda včele s Milošem Zemanem do Strakovy akademie. Někdejší outsider, kterým sociální demokracie byla, se stal vlastníkem „zlatého rouna“ právě díky Miloši Zemanovi. Jeho výřečnost, charisma a politický talent v tom sehrál klíčovou roli.

Už tehdy se ale začaly objevovat vnitrostranické spory a strana čelila kritice kvůli tzv. „oposmlouvě“. Kauza „Olovo“, kdy Zemanův poradce vyráběl kompromitující materiály na místopředsedkyni strany Petru Buzkovou, svědčila o mimořádně vyostřených vztazích uvnitř partaje. Velkou kontroverzi pak vzbuzovaly některé osobnosti, kterými se tehdejší premiér obklopil jak ve vládě, tak mimo ni.

Pachuť, která po Zemanově vládnutí zůstávala, ohrožovala postavení i budoucnost sociální demokracie. Tu od roku 2001 vedl Vladimír Špidla, který byl vnímán podstatně pozitivněji. V následujícím roce pak vyhrál volby a na premiérském postu Zemana vystřídal.

Zrada, kterou Miloš Zeman neodpouští, ale přišla až počátkem roku 2003. V tehdy ještě nepřímé volbě kandidoval na prezidentskou funkci. Vypadl ovšem v prvním kole, kde ho sice podpořili komunističtí poslanci, ale nehlasovala pro něj většina sociálnědemokratických poslanců. Zhrzený prezident tehdy opustil Pražský sál ihned po oznámení neoficiálních výsledků.

Klasická tragédie má podle teoretiků přesně dané části: Expozice (neboli prolog), kolize (dramatická zápletka), krize (vyvrcholení dramatického konfliktu), peripetie (náhlý obrat, změna ve vývoji děje) a katastrofa (rozuzlení).

Po krizi, kterou bylo pro Zemana neúspěšné prezidentské klání, přichází obrat. Důchodce se stěhuje na Vysočinu a dále už se věnuje jen objímání stromů a četbě. Nevinně vypadá i jeho angažmá ve straně SPOZ, která v roce 2010 nedokázala překročit ani pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Zdá se, že „starý jezevec“ už neplánuje žádná překvapení.

Katastrofa, která čeká na Zemanovy nepřátele, přichází až s prezidentskými volbami. Ty pro někoho překvapivě díky přímé volbě vyhrál. Okamžiky hrůzy přicházejí ve chvíli, kdy se Zeman v roli prezidenta snaží straně „zatopit“ a zřejmě tak odčinit své nezpracované trauma z roku 2003.

Stejně jako Médea nelitovala vlastních dětí, neměl Zeman problém nakonec „zabít“ své vymazlené dítě, sociální demokracii. Buď strana vděčná svému zachránci a tedy i totálně poslušná, nebo žádná. Milníků, skrze které k jeho cíli vedly, bylo několik. Patřil mezi ně rozhodně i nezdařený „lánský puč“ z roku 2013, kdy se ve spolupráci se svými stoupenci uvnitř ČSSD snažil domluvit odstavení předsedy Bohuslava Sobotky. Dalším byl pokus znemožnit sociálnědemokratického premiéra, od kterého přijímal demisi, kterou Sobotka ve skutečnosti nepřinesl. Nebo odmítnutí jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho. A také otálení s odvoláním ministra kultury Antonína Staňka a nejmenování stranou nominovaného Michala Šmardu. Nejvíce ale stranu pomáhal likvidovat pomocí přímé i nepřímé podpory strany Andreje Babiše, která někdejší Zemanovu straně postupně „vyluxovala“ voliče.

Zemanova prezidentská dekáda končí, strana, kterou kdysi pozvedl, stojí mimo parlament a její budoucí vyhlídky jsou zatím nevalné. Tragédie vrcholí, dokonáno jest. Médea se po svém ohavném činu musela uchýlit kamsi na východ od Řecka. Miloš Zeman odchází jako člověk, který promarnil šanci zanechat pozitivní otisk v novodobých českých dějinách. Zůstává po něm jen pachuť msty, lži a rozdělení.