Článek
Známý šéfkuchař Zdeněk Pohlreich se v podcastu Čestmíra Strakatého nedávno nechal slyšet, že letos nepůjde k volbám. Nechce si kazit náladu, tak protentokrát raději zůstane doma. Zní to sympaticky – proč se vlastně zbytečně rozčilovat? Žádná strana není ideální a když nikomu svůj hlas nepošlu, ušetřím si budoucí zklamání. Jenže parlamentní volby jsou něco docela jiného než výběr z restauračního menu, kde si mohu objednat jen to, co mi chutná.
Umýt si ruce
Spíše než nestranné gesto je rozhodnutím nejít k volbám rezignace. Je to pokus vzdát se odpovědnosti za vlastní život a v dnešní době i za bezpečnost celé společnosti. V době, kdy se Evropa potýká s válkou, dezinformační kampaní, ale i tlakem některých autoritářských režimů, znamená neúčast v nich luxus, který si nemůžeme dovolit. Když volební lístek nevhodíme do urny, přenecháváme rozhodování o naší budoucnosti jiným. Těm, kdo nemusí mít na mysli naši svobodu, demokracii, ani štěstí.
Ano, volební strany nejsou dokonalé. Politici dělají chyby, dojednané kompromisy jsou únavné a na některé sliby vyslovené v kampaních občas nedojde. I tento nedokonalý nástroj je ale tím jediným, který máme. Když ho nepoužijeme, riskujeme mnohem víc než pokaženou náladu – možná se jednoho dne rána probudíme v zemi, která se mnohem více než demokracii podobá despocii. Kde o nás rozhodují lidé, kterým na naší budoucnosti nezáleží. A my jsme jim dali svůj hlas - mlčením.
Netuším, zda si Zdeněk Pohlreich uvědomuje, jak velký dopad jeho slova mají. Když jakákoliv veřejně známá osobnost řekne, že k volbám nepůjde, není to jen její soukromé rozhodnutí. Je to zpráva směrem ke statisícům lidí, pro které je do určité míry vzorem. Pokud někdo, kdo je pro mnohé lidi autoritou, prohlásí, že je lepší zůstat doma, vždy ji následují další. Ti, kdo jeho slova použijí jako omluvu své neochoty přijmout zodpovědnost za svůj život nebo ti, kdo si nad budoucností chtějí „umýt ruce“ a nabýt pocit morální převahy, protože oni přece „takto nevolili“.
Politika je špinavá
I těsně po Sametové revoluci, v době kdy se blížili první svobodné volby, někteří lidé tvrdili, že volit nebudou. Jejich argumenty byly podobné těm, které zaznívají dnes. Někteří byli přesvědčeni, že politika je „špinavá“ věc, do které se „slušný člověk“ raději nemíchá. Jiné děsil systém poměrného volebního zastoupení, což v nich vyvolávalo dojem, že po hlasování nastane chaos a rozdělení, což povede jen k hádkám a politické nestabilitě. Jiné děsilo rychlé tempo změn, které od začátku roku 1990 přicházely. Měly dojem, že se tak zbaví zodpovědnosti za politická rozhodnutí. Jiní samozřejmě cítili nostalgii po minulém režimu a „jistotách“, které jim poskytoval. Zprofanovanou komunistickou stranu ale zároveň volit nechtěli.
Společným jmenovatelem tehdy - stejně jako dnes - byla snaha zachovat si „čistý morální štít“. Možná si vzpomenete, že tehdy velmi dobře zafungovalo heslo, které se objevovalo na všech nárožích - „Kdo nevolí, volí komunisty“. Volební matematika je totiž neúprosná. Jakmile nepřijdete k volbám, váš hlas se nepočítá. A ty ostatní získají relativně vyšší váhu. To významně nahrává stranám s loajální voličskou základnou, což v roce 1990 byli právě komunisté, a ti pak získají vyšší podíl hlasů.
Tehdy to mělo efekt. Váhaví voliči si uvědomili, že i oni mají zodpovědnost za výsledek. Voleb v roce 1990 se tak nakonec zúčastnilo rekordních 96,79 % voličů. To se v novodobých československých a českých dějinách už nikdy neopakovalo a opakovat zřejmě nebude.
Dnes jsme ve velmi podobné situaci. Kandidují strany se základnou aktivních a loajálních voličů, kteří u volebních uren jistě chybět nebudou. Neúčast proto nikdy není neutrální. Mlčením přenecháváme moc těm, kdo se aktivně účastní – ať už jednají z přesvědčení, z frustrace, nebo prostě jen proto, že jsou loajální ke svým vůdcům.
I malý hlas má váhu. Když nevolíme, dáváme prostor těm, s jejichž záměry nesouzníme a jsou proti našim zájmům - ať už jde o budoucnost demokracie, svobodu, bezpečí nebo kvalitu našeho života. Každý, kdo se utěšuje tím, že jeho hlas „stejně nemá smysl“, zapomíná, že volební matematika se nemění: každý nepoužitý lístek zvyšuje relativní váhu těch, kdo hlasují, a tím posiluje jejich dopad na výsledky.
Neúčast není pasivní, je to rozhodnutí. Rozhodnutí, že budeme sedět stranou, zatímco ostatní řídí naši společnou budoucnost. A právě proto je důležité si uvědomit: mlčení nám čistý morální štít ani dobrou náladu nezajistí.
Zdroje:
https://www.youtube.com/watch?v=wExS4lPbIpA
Idnes.cz: „Kdo nevolí, volí komunisty. Poslední vzepětí plakátu a první svobodné volby,“ 19.4. 2020
https://cs.wikipedia.org/wiki/Volby_do_Sn%C4%9Bmovny_lidu_Feder%C3%A1ln%C3%ADho_shrom%C3%A1%C5%BEd%C4%9Bn%C3%AD_1990
