Článek
Přečetla jsem si zajímavý rozhovor s očním chirurgem Tomášem Sosnou, který vyšel v Deníku N. Část, ve které popisuje, jakou cestu medicína v posledních desetiletích ušla, je fascinující. V očním lékařství dnes lékaři pro diagnostiku i léčbu používají přístroje, o kterých se jim dříve ani nesnilo. A tento pokrok má samozřejmě za následek to, že oftalmologové jsou schopni pomoci i lidem s velmi vážnými očními vadami.
Mladým chybí zápal
Rozhovor s devětasedmdesátiletým lékařem je ale pozoruhodný ještě z jednoho úhlu. Vymezuje se proti mladší generaci doktorů, kteří podle něj nemají dostatečný „zápal“ pro medicínu. „Já jsem sloužil tři dny – v pátek, v sobotu, v neděli. A v pondělí by mě nenapadlo jít domů. Prostě jsem tam zůstal. Ale teď jdou mladí kolegové po službě domů,“ říká například. „To jsou ty generace Y, Z, mileniálové,“ upřesňuje následně. Takové vymezení zahrnuje lékaře od absolventů až po čtyřiačtyřicetileté, zkušené profesionály. „A je to důvod, proč říkám, že bych chtěl medicínu občas opustit. Štve mě to,“ dodává.
V této souvislosti je zajímavé podívat se na něco zdánlivě nesouvisejícího - na data, která hovoří o procentu žen a mužů mezi lékaři. Zatímco až do roku 1988 převažovali mezi lékaři muži, dnes je to přesně naopak. Ve zdravotnictví dnes pracuje již 79 % žen, a kromě lékařek jde například o zubní lékařky, záchranářky, fyzioterapeutky, všeobecné sestry, farmaceuty, porodní asistentky či sanitářky. „V roce 2021 tvořily ženy 54 % lékařského stavu, u praktických lékařů dokonce 64 %.
Proč mluvím o zastoupení žen v medicíně? Především proto, že ženy zpravidla musí skloubit svou práci s péčí o děti a domácnost. To platilo i dříve, a to v mnohem větší míře. Mezi mladšími páry je častější, že se o „druhou směnu“ doma mezi sebou dělí. A hlavně díky tomu přestává být medicína dominancí mužů a navzdory stereotypům se ženy prosazují i v oborech medicíny, které pro ně byly dříve zapovězeny. Odejít po třídenní službě domů je tak pro mnoho žen i mužů v medicíně nezbytné. Nemají doma „full servis“, který předchozím generacím lékařů často poskytovaly jejich manželky, jež se pro jejich kariéru svých mužů obětovaly.
Chirurgie je pro „kluky“
Toto téma se shodou okolností objevilo v prvním díle nového seriálu „Potížistky“, který minulý týden odvysílala Česká televize. Navzdory posunům, které se v medicíně udály, to byla poměrně tristní podívaná. Vystupovala v ní chirurgyně Barbora East, která má za sebou dnes již tisíce operací, docenturu a je mezinárodně respektována v oblasti lékařské vědy. Jenže možnost operovat si na rozdíl od svých mužských kolegů musela tvrdě vybojovat. Na chirurgickém oddělení, kam po škole nastoupila, dostávala jen podřadné úkoly a měla jen zlomek zkušeností, ke kterým se dostali její lékaři - muži. „Byla jsem asi největší specialistka na trhání zarostlých nehtů a převazování bércových vředů. Bylo mi líto, že kluci tráví mnohem více času na operačním sále a já pořád sedím na ambulanci,“ zmiňuje. O příležitosti si začala říkat, ale dočkala se od svého primáře jen křiku. Vstříc jí nevyšel, a tak byla i po osmi letech na začátku chirurgické přípravy. Odešla a skutečné příležitosti nakonec dostala jinde. „Mám teď přednostu, který nerozlišuje, jestli jde o ženu nebo muže,“ říká s odstupem a mluví přitom o známém hrudním chirurgovi Robertovi Lischke.
Medicína se v tomto kontextu jeví jako poměrně konzervativní obor, který stále nepřeje ženám a možná ani mužům, kteří své ženy podporují v kariéře, nebo jednoduše chtějí svou práci zdravě skloubit s volným časem. Podobná slova o „mladé generaci“ jako od zmíněného Tomáše Sosny už ve veřejném prostoru zazněla opakovaně i od jiných lékařů, například od Romana Prymuly.
Doktor jsem tu já
Rozhovor s Tomášek Sosnou, který zastupuje starší lékařskou generaci, je pozoruhodný ještě z jiného důvodu. Vadí mu, že k němu chodí pacienti, kteří si informace našli na internetu a také jim nedoporučuje číst příbalové letáky léků. Z pohledu lékaře může být frustrující, když pacient na základě informací z internetu, které mohou být mylné nebo neúplné, trvají na své diagnóze a terapii. Nicméně, lékaři ne vždy mají čas pacientům vysvětlovat, o jakou nemoc jde a jak ji léčit. Pacient tak mnohdy neví, co se s ním vlastně děje. Ten, kdo se o své zdraví a diagnózu zajímá, tak může díky dalším informacím své nemoci lépe porozumět. Informovaný a zdravotně gramotný pacient by měl být pro lékaře spíše požehnáním a partnerem v dialogu. To samozřejmě vyžaduje, aby byl také ochotný naslouchat lékaři. A ten by měl být schopen a ochoten případně vysvětlit, proč jsou informace, které dotyčný našel, zavádějící.
Co je ale naprosto nepochopitelné, je varování před čtením příbalových letáků léků. Ty nejsou určeny jen odborné veřejnosti, ale zejména pacientům. Každý, kdo ke svému zdraví přistupuje zodpovědně, by si je naopak měl důkladně pročíst. Příbalové letáky obsahují informace o vedlejších účincích. Jen důkladně informovaný pacient rozpozná skutečné nežádoucí účinky, které ve vzácných případech mohou být i fatální, například pokud jde o těžkou alergickou reakci. Ten, kdo je nečte, snadno varovné symptomy podcení. Strach z „nocebo efektu“, kdy si pacient může nežádoucí účinky vsugerovat, je sice do jisté míry oprávněný, ale jejich přehlédnutí může mít závažnější důsledky.
Z podobných rozhovorů se staršími lékaři se zdá, že medicína je v Česku obor, který je stále spojen s velkou exkluzivitou. Tu si někteří z nich velmi střeží, ať už jde o to, koho mezi sebe pustí a umožní mu profesní posun, nebo fakt, že k pacientům stále přistupují paternalisticky. Mladá generace lékařů, která to mění nebo mladší pacienti, kteří se od předchozích generací liší tím, že nebyla vychována ke slepé poslušnosti k autoritám, ale zajímá se o své zdraví a chce s lékařem vést diskusi, jim tyto zažité zvyky poněkud narušuje.
Další zdroje
„Mladým chybí zápal pro medicínu. Já jsem prostě boomer.“ S očním lékařem o významu mrkání i Monetově šedém zákalu; Deník N 17.3. 2025
