Článek
Domovy pro seniory sice u nás praskají ve švech, ale málokdo má zájem v nich pracovat. Tato práce je dlouhodobě finančně podhodnocená, málo prestižní a také není pro každého. Kvůli nedostatku zaměstnanců tak ti zbylí zvládají sotva základní fyzickou péči o své klienty. Na rozhovory a lidskou blízkost jim už nezbývá čas a nejspíš ani energie. A na návštěvu si často nenajdou čas ani příbuzní, kteří jsou zaměstnáni a často navíc žijí v jiném městě, než jejich „babičky a dědečkové“.
Prostě to zabalili
Jenže právě lidská blízkost je jednou z nejpodstatnějších věcí a je jedno, kolik vám je let. Aby se lidé v domovech pro seniory mohli cítit bezpečně a jako doma, potřebují někoho, s kým mohou sdílet své starosti, myšlenky a také vzpomínky, které tvoří část jejich identity. Jak závažné důsledky může mít ztráta kontaktu s blízkými ostatně ukázala koronavirová pandemie. Zaměstnanci domovů pro seniory poukazovali na to, že lidé kvůli izolaci a stesku po blízkých umírali dříve. „Často je jejich úmrtí, kvůli kterému se do zařízení dostanu já jako koroner, pro okolí nečekané a překvapivé. Neměli teploty, negativní byl i jejich test na covid. Prostě to zabalili,“ popisovala na podzim roku 2020 svou zkušenost ostravská lékařka Zuzana Svrčinová.
Kdo se seniory , kteří jsou hospitalizováni, přišel někdy do styku, tuší, že takové situace nejsou výjimkou a dochází k nim i bez přísných lockdownů. Stačí, že se člověk necítí v novém prostředí dobře a má pocit, že jeho příbuzní na něj zapomněli. Na konci koronavirové pandemie jsem pomáhala v nemocnici, kde právě tento typ pacientů převažoval. Přetížené sestry a ošetřovatelé jim svůj čas - s výjimkou nutných úkonů - prakticky nevěnovali. Pokud jsem se o to pokoušela já jako nováček, bylo to považováno za chybu a bezohlednost vůči ostatním, neboť kvůli zbytečnému „klábosení“ nestihneme včas všechnu práci a budeme muset „přetahovat“. Příbuzní za nemocnými docházeli většinou málo, mnoho pacientů dlouhé týdny či měsíce neopouštělo svůj pokoj a neměli tak po celé dny s kým promluvit. Když se někdo rozhodl „zabalit to“, poznali jste to záhy. Byl málomluvný, zhoršovaly se jeho kognitivní funkce, byl pasivní a depresivní. Za několik dní, nejvýše týdnů, zemřel. Takových příběhů jsem za krátkou dobu, po kterou jsem v nemocnici pracovala, zažila až příliš mnoho.
Dobrovolník s umělým mozkem
V čem tkví problém, lidé, kteří taková zařízení řídí, často alespoň tuší. V domově seniorů Vesna na Karvinsku si to uvědomují a našli zajímavé řešení. Za seniory tam začala docházet umělá inteligence, která má za úkol povídat si s nimi. Počítač, který s klienty komunikuje, nazvali Povídálek. „Zkoušíme umělou inteligenci jako takového dobrovolníka, který byl ochoten si povídat se seniorem kdykoliv 24 hodin denně sedm dní v týdnu,“ řekl ředitel Vít Macháček Českému rozhlasu. Umělá inteligence, kterou tam „zaměstnali“, má naprogramovány některé funkce přímo pro komunikaci se seniory. Musí být stále pozitivní, stručná a nesmí kupříkladu imobilnímu poradit, aby se šel projít. Senioři prý tuto novinku vnímají pozitivně. Domov Vesna nyní spolupracuje s firmou, která u nich umělou inteligenci testuje, aby její funkce odpovídaly ještě lépe.
Nápad je to hezký a věřím, že lidem dokáže taková novinka zpestřit stereotyp, ve kterém žijí. Může na chvíli pobavit, navrhnout zajímavá témata k rozhovoru nebo je inspirovat k nějaké činnosti. Nicméně to, jakým způsobem to formuloval ředitel domova Vesna, vidím jako problém. Pokus takto nahradit kontakt s živými lidmi a věnovat se jen jejich fyzické stránce a potřebám, se mi dokonce jeví jako cynický. Pochybuji, že by o něco takového kterýkoliv senior stál. Jde pořád jen o iluzi lidského kontaktu a všichni to vědí, seniory nevyjímaje. Pro firmy zaměřené na rozvoj umělé inteligence je čím dál početnější stříbrná generace nepochybně skvělou byznysovou příležitostí, ale řešení jejich osamělosti nabídnout nemohou.
Mám obavu, zda nové nástroje ve skutečnosti jen nebudou nahrávat našemu alibismu. Nebudeme si jejich existencí omlouvat fakt, že se jim věnujeme ještě méně než dříve? A nebudou se senioři nakonec cítit ještě mnohem opuštěnější? Vždyť jediný, kdo se s nimi bude ochoten bavit, bude dokonale a na míru naprogramovaný počítač. Obávám se, že přesně tam takovými nápady směřujeme.
