Článek
Exprezident Václav Klaus má několik oblíbených témat, ke kterým se s oblibou vrací. Kromě kritiky současné vlády jsou to především otázky tzv. kulturní války jako jsou klimatická hnutí, migrace, genderové otázky a rovnost žen, práva menšin a v posledním půldruhém roce i válka na Ukrajině. Tedy sporné body, které v současnosti štěpí (nejen) českou společnost. Z velké části proto, že jde o pole vytrvale obdělávané domácími i zahraničními dezinformátory.
Někdejší premiér a prezident stojí na opačné straně, než je podle jeho názoru současný politický establishment. Takový postoj má zhruba od dob covidových lockdownů značný ohlas a generuje stále nové a nové „politické vůdce“, kteří se snaží získat pozornost davů. Nezdá se, že by se o to samé snažil i dvaaosmdesátiletý Klaus, nicméně pozornost na sebe stále strhává velmi rád.
Americký Machiavelli
Naposledy tak učinil výrokem, že Rusko bylo k válce na Ukrajině vyprovokováno, protože to, co se v této zemi dělo, považovalo za fatální ohrožení své bezpečnosti. Součástí konfliktu jsou podle něj i Západ a USA. Když Klaus vyslovuje tato slova, odvolává se na vědeckou autoritu profesora Chicagské univerzity Johna Mearsheimera. „Tento názor sice na Západě zastává jen menšina, ale menšina velmi racionálních lidí. Já tento názor sdílím,“ dodává Klaus, kterého tentokrát inspiruje levicově založený akademik, který se netajil tím, že v prezidentských primárkách v roce 2020 byl jeho favoritem vůdce amerických progresivních hnutí Bernie Sanders a mimo jiné je autorem knihy, která kritizuje vliv židovské lobby na americkou zahraniční politiku.
To, co americký profesor považuje za ono fatální ohrožení své bezpečnosti, je samozřejmě příslib Ukrajině z roku 2008, že se spolu s Gruzií stane součástí NATO a možnost členství v EU. Mearshmeier si dokonce myslí, že politický prostor Ukrajiny je vymezen tím, jak se jí podaří najít rovnováhu mezi západní orientací a ohleduplností k Rusku.
Ruský hněv je tedy podle amerického politologa oprávněný. Mearshmeier vychází z vlastní teorie „ofenzivního realismu“, kterou sám stvořil. Ta tvrdí, že „potřeba bezpečnosti a v konečném důsledku přežití činí státy agresivními maximalizátory moci. Státy nespolupracují, s výjimkou dočasných aliancí, ale neustále se snaží snižovat sílu svých konkurentů a posilovat tu vlastní.“ Jde o teorii, která má své příznivce i zastánce, ale je stále dosti kontroverzní. Taková je ostatně i image, kterou si tento politolog buduje. Ač sám preferuje demokratický liberalismus v domácí politice, tvrdě jej odsuzuje v politice zahraniční. Že to myslí skutečně vážně vyjadřuje na své webové stránce, kde je vyobrazen tak, jak sám sebe zřejmě vnímá - v podobě italského renesančního autora a státníka s pověstí morálního cynika Niccolo Machiavelliho.
Hvězda populistů
Nedávno se jeho osobnosti a dílu věnoval list Financial Times a komentátor Giedon Rachman. Ve svém textu zmiňuje jednoho z Mearshmeirových kritiků, a to politiloga z Bostonské univerzity Jonathana Kirshnera. Ten ve své knize Nenapsaná budoucnost píše, že pokud by se všechny velmoci chovaly stejně, nemohli bychom rozlišovat mezi akcemi výmarského Německa a Německa nacistického. Na charakteru vůdce ale záleží. Německo řízené Adolfem Hitlerem a Angelou Merkelovou nebo Rusko vedené Josifem Stalinem či Michailem Gorbačovem, se s největší pravděpodobností budou chovat zcela jinak.
Takovým je ostatně i sám Mearshmeier, který se v posledních devíti letech (od ruské anexe Krymu) stal poněkud nečekanou hvězdou sociálních sítí. Jeho přednáška z roku 2015 na téma „Proč je Ukrajina vinou Západu“ si do dnešního dne získala 29 milionů shlédnutí. V té mimo jiné tvrdí, že bylo bláznovstvím slibovat Ukrajině členství v NATO. Výsledkem prý bude, že Ukrajina skončí v troskách. Svými výroky pak zaujal nejen například ruské ministerstvo zahraničí, které sdílelo jeho výroky třeba na Twitteru, ale také kupříkladu maďarského premiéra Viktora Orbána, který jej neváhal pozvat na návštěvu.
„Mearsheimerovo naléhání, že všechny velmoci se chovají identicky, dokonce popírá jeho vlastní život. V USA je uznávaným veřejným intelektuálem. V autoritářských velmocích jako Rusko nebo Čína mají disidentští profesoři jako John Mearsheimer tendenci končit nezaměstnaní, v exilu – nebo ještě hůř,“ dodává na závěr svého komentáře Rachman.
Klausova opatrná racionalita
Představa, že se na Západě k Mearshmeierovým tvrzením přiklání menšina, avšak velmi racionálních lidí, je pravdivá. Více příznivců nepochybně najde na Východě, a to jak v Rusku, tak v některých postkomunistických zemích. Racionalita, o které Klaus mluví, tam je také. Je to racionalita oproštěná od charakteru a morálky. Ta, která počítá výhradně s drsnou mezinárodní silou, která si jde za svým.
Jedině v takovém světě je možné tvrdit, že za válku na Ukrajině nesou vinu Západ v čele s USA. Vinu za humanitární katastrofu, která se každým dnem prohlubuje, nese jediná osoba. Je to ta, která vydala příkaz napadnout cizí suverénní zemi a zabíjet v ní.
Racionalita je to, co Klausovi vždy imponovalo a ještě raději se tím zaštiťoval. „Nejlepší žák Margaret Thatcherové“, jak se Klaus často prezentuje, se považoval za racionálního kupříkladu v době utahování opasků v 90. letech minulého století, kdy byl ministrem financí. Ani tehdy ale nebyl zcela bez emocí. Vzpomínám si, že jeho hlavním argumentem pro zachování regulace nájemného, které dlouhá léta komplikovalo situaci na realitním trhu i život mnoha vlastníků činžovních domů, byla jeho maminka. Ta v takovém bytě v Praze na Tylově náměstí bydlela a deregulace by ji přivedla do potíží. Tvrdý racionální ministr financí tak zjistil, že i v jeho oboru má racionalita své meze. Možná by si mohl uvědomit, že jednat v zahraniční politice výhradně podle racionálních představ jedné kontroverzní teorie by mohlo mít dopad ještě mnohem větší. Třeba by pak zjistil, že jeho fascinace rozumem je ve skutečnosti falešná a prázdná.
