Článek
Smutná zpráva přišla z Vatikánu ráno na Velikonoční pondělí. Papež František zemřel. Pouhý den poté, kdy oslavil největší křesťanský svátek - Vzkříšení Ježíše Krista. A ten den nám dal naději, že máme šanci náš „rozbitý“ svět opravit. Učinil tak ve své „duchovní závěti“, posledním proslovu k „Městu a Světu“, který ale už sám už nedokázal přečíst. Nikdo netušil, že jde o poslední slova, která od něj veřejnost a věřící uslyší. Snad to věděl jen on sám.
Vysmívaný „pravdoláskař“
Papež František byl typem člověka, kterým se cynici vysmívají jako „pravdoláskařům“. Tím, kdo věřil, že hodnoty jako pravda a láska jsou těmi nejcennějšími. Kdo odmítal moc, pompu, kdo nejedná jako diktátor, který ví lépe než druzí, jak mají žít. Jeho slova „Kdo jsem já, abych soudil?,“ kterými odpověděl na dotaz novinářů jak se on osobně staví k LGBT komunitě, jsou projevem skutečné pokory a důkazem, že se neřídil pouhou ideologií, ale stavěl na hodnotách, na kterých stojí skutečné evangelium.
I jemu se podobně jako Václavu Havlovi mnozí vysmívali pro jeho domnělou naivitu a nepraktičnost. Političtí matadoři si mysleli, že takového člověka snadno „opijí rohlíkem“ nebo ho ignorovali. Hodnoty jako soucit, spravedlnost nebo starost o ty nejslabší, důraz na ekologii, sociální spravedlnost nejsou tím, co by v současné světové politice dominovalo. Naopak. Mnohým jsou dnes k smíchu. To na čem v jednotlivým lidem i celým zemím nezřídka záleží, je jen jejich vlastní zájem. A je jim vcelku jedno, že to třeba nebude na úkor někoho jiného.
Jen to, co se mi hodí
Jenže ti, kdo se mu zaživa vysmívali nebo jim byl zcela lhostejný, najednou mají potřebu vyjádřit smutek nad skonem světové „morální autority“. Důvod je zřejmý. Papež je po smrti, a tak už nemůže vyslovovat nepohodlné pravdy, kritizovat nebo po nich žádat radikální změnu. Z jeho života a výroků si mohou vzít jen to, co se jim hodí do jejich „politického krámu“.
A tak komunistka Kateřina Konečná „oceňuje“ papežův důraz na sociální cítění a snahu o mír v celém světě. Její voliči ale mají tradičně nedůvěru k církvi a náboženství, a tak neopomene zdůraznit, že „není věřící“ a jedním dechem si rovnou píchnout do církve: „Oceňovala jsem… zlidštění obrazu církve plné sexuálních skandálů a mamonu… Bohužel to v současné římskokatolické církvi byla spíše výjimka…“, napsala na sociálních sítích. To jsou skutečně slova „plná piety“ a uznání! Ne, paní Konečná, papež František s vámi vaše hodnoty jistě nesdílel. Když mluvil o míru, neměl na mysli kapitulaci slabšího před silnějším, ani kolaboraci s režimem, který zabíjí ženy a děti na ulici a ve vlastní zemi likviduje nebo trestá žalářem ty, pro koho hodnoty nejsou jen prázdnými slovy.
K úmrtí papeže se dokonce neváhal vyjádřit ani ruský prezident, který stojí za válečnými zločiny na Ukrajině a dalších místech. Jako by v papežově poslední promluvě nezazněla slova: „Kéž princip lidskosti zůstane znamením našich každodenních činů. Tvrdostí konfliktů, které zasahují bezbranné civilisty a útočí na školy, nemocnice a humanitární pracovníky, se nesmíme nechat otupit – nesmíme zapomenout, že se neútočí na cíle, ale na lidi – na osoby, každou s duší a lidskou důstojností. V tomto jubilejním roce ať jsou Velikonoce také příležitostí k propuštění válečných a politických vězňů!“ A co na to Putin? Označil Františka za vynikajícího člověka, kterého si bude „navždy pamatovat v tom nejlepším“. Jakoby se ho Františkova poslední veřejná slova i mnohé předchozí výroky vůbec netýkaly.
Český krajně pravicový politik Tomio Okamura napsal: „Jako politik respektuji zejména jeho úsilí o mír v době, kdy svět čelí rostoucímu napětí a geopolitickému soupeření. Bez dialogu a morální autority nemůže žádný mezinárodní řád přežít.“ Jenže i v tomto případě platí to samé, co o Kateřině Konečné. Mír ve Františkově podání není kolaborací s autoritářským režimem, jen proto, abychom z toho „něco měli“ a nemuseli nic obětovat. A možná to pan Okamura zapomněl, ale papež František se vždy stavěl na stranu uprchlíků. Na rozdíl od něj, který na strašení migranty vystavěl celou svou politickou kariéru.
A směšná jsou samozřejmě i slova Donalda Trumpa „Odpočívej v pokoji, papeži Františku. Ať Bůh žehná jemu i všem, kteří ho milovali!“ v kontrastu k papežovým posledním slovům v proslovu Urbi et Orbi. „Vyzývám všechny politické vůdce, aby nepodléhali logice strachu. Aby využili dostupné zdroje k pomoci potřebným, k boji proti hladu a k podpoře rozvojových aktivit,“ zaznělo na Velikonoční neděli na Svatopetrském náměstí a bylo zřejmé, že měl na mysli i Trumpa. Americký prezident se zmohl jen na „povinnou“ pieta bez jakéhokoliv obsahu a zrnka sebereflexe.
Ostrý kritik a posel naděje
Ti, kteří si papeže nikdy nevážili nebo jeho slovům nerozuměli, mají náhle potřebu vyjádřit se k odchodu světové morální autority, jak papeže někteří označují. Vezmou si to, co se jim hodí a zdá se, že v jejich podání byl František jen jakýmsi „hodným dědečkem, který to s námi myslel dobře.“ Hlavně ale nepřipomínat nic, co by nás donutilo trochu se nad sebou zamyslet.
Jenže skutečný papež František byl nekompromisní. Ostře kritizoval xenofobii, sobectví, kapitalismus bez etiky, nacionalismus, nezodpovědnost vůči životnímu prostředí, zneužívání náboženství i populismus.
A na Svatopetrském náměstí zazněla mimo jiné také jeho slova o tom, že Kristovým vzkříšením zvítězila „Pravda a láska nad lží a nenávistí“, a to přesto, že „Zlo tu s námi pořád bude, ale už nemá absolutní moc.“ A toho bychom si z jeho závěti měli pamatovat především.
