Článek
Popularita předsedy strany PRO Jindřicha Rajchla v posledních měsících významně roste. Daří se mu svolávat demonstrace „proti bídě“ a následně realizuje úspěšné diskusní turné po českých městech. Skvrnky na jeho pověsti týkající se kontaktů s nechvalně proslulými fotbalovými funkcionáři, působení v hazardní společnosti či skutečnost, že prostřednictvím své manželky vlastní v Praze nadstandardní vilu, dvě pražské restaurace a jezdí luxusním vozem značky Porsche Panamera, jeho příznivce nerozházely. Bez obav dále posílají peníze na účet organizátorů protestů a zakupují výrobky, pro který si pořadatelé vytvořili vlastní „merch.“
Za štědrost a lásku?
„Závist a nenávist je jednou z částí bídy, proti které bojujeme,“ odvětil hbitě na dotaz reportérů Idnes.cz, které zajímalo, jak se staví ke kritice, že jako organizátor protestů proti bídě jezdí vozem v ceně 3,6 milionů korun. „Nenarodil jsem se se stříbrnou lžičkou. Neprotestujeme jenom proti ekonomické bídě, protestujeme proti morální a mravní bídě,“ dodal Rajchl.
Jeho argumentaci okamžitě převzali jeho příznivci. Pokud se jim pokusíte „otevřít oči,“ uslyšíte pravděpodobně právě tuto odpověď. Bez ohledu na to, že jejich protesty jsou často zaměřeny proti podpoře válečných uprchlíků a z Ukrajiny. Ano, nyní vám budou nepřímo tvrdit, že na Václavském náměstí se schází v relativně hojném počtu právě proto, že v morálně zbídačené zemi chtějí prosadit hodnoty jako je štědrost a láska. To by byla pro Česko velmi dobrá zpráva, kdyby to ovšem nebyla cynická lež a manipulace, na kterou ale mohou nakonec nejvíce doplatit právě Rajchlovi důvěřiví příznivci.
Klasické triky
V 90. letech minulého století to byli podnikatelé, kteří vymýšleli různá „letadla“ a „pyramidy,“ tedy pasti na důvěřivce, kteří uvěřili, že pohádkově zbohatnout lze přes noc. Často to mělo efekt přímo opačný. Kolem milénia pak přišli „šmejdi,“ tedy obchodníci s všemožnými předraženými kastroly a vyhřívacími dekami, kteří svou zvrácenou metodu cukru a biče zacílili na ty nejzranitelnější, tedy seniory. Na jejich strategie navázali političtí byznysmeni, které nyní nejviditelněji reprezentuje právě Jindřich Rajchl a jeho strana. Z hlediska možných budoucích dopadů na společnost a demokracii se ze zmíněných „obchodníků“ jeví jako nejnebezpečnější.
Rajchl používá staré ohrané - a průhledné - triky manipulátorů, avšak v nových kulisách. Těmi je v současnosti především ruská agrese vůči Ukrajině a její ekonomické i společenské dopady. Prvním z nich je šíření dezinformací. To je taktika, která je v Česku na vzestupu nejméně celou poslední dekádu. Zcela si něco vymyslet nebo přikládat přemrštěný význam jednomu faktu a druhý ignorovat, je osvědčená technika sdělování polopravd, které ve svém důsledku bývají horší než obyčejná lež. Tohle Rajchl patrně pochopil a covidové pandemie a plynule navázal v souvislosti s válkou na Ukrajině. V zemi, která ve svém vzdělávání léta zanedbávala výchovu k mediální gramotnosti i kritickému myšlení, to nemůže nefungovat. A když k tomu přidáte trochu emocí, namícháte skvělý koktejl, po kterém zůstane střízlivý jen málokdo. Stačí vyvolat strach, hněv, pocit nejistoty a pak nabídnout vlastní řešení. Těch má politický vůdce Rajchl v zásobě vždycky dostatek, ať už jde o vystoupení z burzy v Lipsku nebo zabránění dodávkám zbraní na Ukrajinu.
Nic nového pod sluncem
Rajchl svým profilem vlastně zapadá do řady mnoha svých předchůdců. Odborník na extremismus Jan Charvát jej popisuje jako populistu, který využívá nacionalismus a strach, a to zejména pokud jde o ekonomickou situaci. Sám se přitom s existenčními problémy vůbec nepotýká. Je to prý podobné jako v případě Donalda Trumpa, Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. „Všichni tito lidé jsou velmi dobře zaopatření, milionáři a miliardáři, a zároveň se staví do pozice někoho, kdo mluví za chudé vrstvy a obyčejné lidí. Není to nic netypického,“ dodává.
Získat si davy, které jsou rozhněvané na elity, se populistům dařilo na různých místech světa ostatně už před dávnou dobou. Často se nakonec ukázalo, že zlepšení podmínek chudých lidí je až na posledním místě. Kupříkladu americký politik William Tweed v polovině 19. století dokázal přesvědčit chudé obyvatele New Yorku, aby pro něj hlasovali. Sliboval jim za to pomoc a podporu při vytváření pracovních míst, svým slibům ale nedostál. Získanou moc ale zaměřil výhradně na to, aby rozšiřoval svůj majetek. Na vrcholu své moci tak byl Tweed třetím největším vlastníkem půdy v New Yorku, předsedou představenstva a ředitelem několika společností a bank, majitelem hotelu Metropolitan, významným akcionářem železných dolů a plynárenských společností. Dlužno říci, že nakonec byl za korupci odsouzen a zemřel ve vězení.
Jiným příkladem může být Ferdinand Marcos, který byl v letech 1965 až 1986 filipínským prezidentem. I on si získal voliče tvrzením, že jim vydobude lepší životní podmínky a bude bojovat proti korupci. Ve skutečnosti byl ale znám svým luxusním stylem a korupčními praktikami, které mu přinesly obrovské bohatství a v učebnicích historie dnes bývá jeho vláda označována jako „kleptokracie“. Svou zemi dokázal přivést k ekonomickému bankrotu a moc si udržoval brutalitou i tím, že neuvěřitelných devět let vládl pod stanným právem.
Extrémní příklady politiků, kteří díky důvěře chudých lidí získali obrovské majetky a poškodili svou zemi, jsou mementem před každým politickým populismem. V Česku takovou zkušenost nemáme a při troše štěstí a špetce politické gramotnosti ani mít nebudeme.
Koneckonců je třeba říci, že stále existuje možnost, že úmysly Jindřicha Rajchla jsou čisté a v jeho zájmu je skutečně pomoci zabránit propadu lidí do chudoby. Odborníky by na to měl. Sám rozumí hazardu, jeho místopředsedou je Ondřej Svoboda, který vede exekutorský úřad Prahy 9. Dva na slovo vzatí odborníci, kteří by spojenými silami jistě dokázali mnohé změnit. První, kdo by to pocítil, by byli jejich voliči.
