Sním všechno! Mladší generace je rozmazlená a plýtvá jídlem

Tak většina z nás, kdo jsme zažili konec socialismu, případně první porevoluční léta, vzpomíná na kuchařské umění školních jídelen. K tomu někdy povinnost sníst všechno, co jsme měli na talíři, protože vybíravost není hezká vlastnost. Co by za takové jídlo daly děti v Africe!

Ochota sníst cokoliv nám někdo předloží na talíři je v Česku dodnes poměrně vysoká. A stále se má zato, že vybírat si je projevem jistého druhu rozmazlenosti. Zdá se ale, že se týká jen jídel, které jsou na našem území dlouhodobě „doma“. „Já sním všechno. Nejsem vybíravá,“ řekla mi jedna starší paní. Na nabídku, aby si tedy dala vepřovou panenku plněnou švestkami a ořechy nebo kuřecí maso v kokosovém mléce s koriandrem, ale odpověděla negativně. „Chci se najíst normálně, tohle pro mne není jídlo,“ řekla žena, která by považovala za urážku, kdyby návštěva odmítla konzumovat stravu, kterou jí připravila. Její překvapivá odpověď mne přivedla na myšlenku, že ve skutečnosti je to s generací, která většinu života konzumovala stejná jídla, není o nic méně „vybíravá“ než generace mladší.

Naše chuťové preference jednoznačně ovlivněny kulturou, prostředím a zřejmě i osobnímu zkušenostmi. Není překvapivé, že starší generace bývá ve stravování konzervativní a dává přednost tradičním jídlům, která znají z dětství a mládí. Mladší generace zase nepamatuje dobu před rokem 1989, kdy se vařilo výhradně z toho, co zde bylo dostupné a chybělo koření, bylinky i rozmanitá zelenina. Díky globalizaci a snadnému cestování je pochopitelně otevřenější novým chutím a světovým kulinářským vlivům. Někteří se možná rádi stravují ve fast foodech, ale jiní častěji přemýšlejí o tom, co konkrétní jídlo s jejich těly dělá. Vzít si z nich příklad znamená, že držet se svých zvyků a být vděčný za vše, co nám někdo nabídne, nemusí být vždycky moudré.

Zdá se, že vlastnost, kterou lze popsat přístup nemalé části společnosti k jídlu, je spíše konzervatismus než skromnost. Někteří lidé jsou jen málo ochotni ochutnávat jídla nebo alespoň zkusit přijít na chuť různým doplňkům třeba v podobě bylinek, které u nás bývaly nedostatkovým zbožím. Mnoho lidí se spokojí s polotovary, výrazně průmyslově zpracovanými potravinami nebo ochucovadly, které obsahují řadu nežádoucích složek. Navzdory tomu, že české kuchařské celebrity, jakou je třeba Zdeněk Pohlreich, objeli Česko a natočili řadu pořadů o tom, jak zlepšit českou gastronomii, většina běžných restaurací nabízí na jídelních lístcích pořád to samé. Kaťák, neboli katův šleh, kuřecí steak ochucený třeba broskví, guláš, koprovku, řízek a samozřejmě i „vegetariánskou specialitu“ v podobě smaženého sýra s hranolkami. Lidé zkrátka své zvyky opouští jen velmi pomalu a neochotně. Navzdory tomu, že pohybu nám za poslední půlstoletí výrazně ubylo a jídla klasické české kuchyně nejsou na náš životní styl stavěna.

K čemu moje glosa směřuje? Chci říct jen tolik, že mladší generace je v jídle vybíravá zhruba stejně jako ta předchozí. Její chuťové preference jsou ale jiné, což je dáno odlišnými kulisami, mezi kterými se píše její životní příběh. A myslím, že údajná skromnost, se kterou vezmeme zavděk vším, co nám druzí naservírují, nemusí být tím nejmoudřejším rozhodnutím. Více přemýšlet o tom, co jíme, je přeci něco, co má poměrně závažný dopad na naše zdraví i na to, jak si jídlo, které je pro nás důležité, dokážeme užít.