Článek
„Jestli můžu, ještě než mi skočíte do řeči! Tak vy říkáte stará, mladá, tlustá, tenká… Já říkám: dlouhá. Ta kniha je především dlouhá, a to tak dlouhá, že kdyby byla snad i o polovinu kratší, tak by byla furt dlouhá. To, co si myslím, že je hlavní výtka, tak je množství postav. Tam je nepřehledné množství postav.“
Poznali jste? Ano, jde o legendární scénku Divadla Sklep, ve které herci parodují někdejší intelektuálně - kritický televizní pořad Katovna. Recenzovaným literárním dílem, které herci podrobili přísné kritice, nebylo nic jiného než Bible. Vrcholné komičnosti scéna nabývá ve chvíli, kdy herec Tomáš Hanák říká: „Já z celé té publikace mám neodbytný pocit, že nějaký vydavatel s vidinou obrovského zisku zašel za nějakým pisálkem neznámým XY, takhle mu bouchl o stůl smlouvu a řekl: ,Vybli Bibli!'“
Je to především dlouhé
Jedna z nejpovedenějších scének Divadla Sklep se v televizi vysílala na Silvestra roku 2000. Sklidila tehdy zasloužený úspěch a navíc se jí dostalo věčné slávy - lidé z ní citují dodnes. Mimo pozornost médií i veřejnosti naopak zůstalo poslední dílko Václava Klause, které kultovní parodii poněkud připomíná. I v tomto případě jde o žánr zvaný recenze. Někdejší prezident si v ní vzal na paškál inaugurační projev prezidenta Petra Pavla.
Exprezident přitom sdělil všem přítomným i divákům televizí svůj názor na projev dostatečně jasně záhy poté, co Petr Pavel domluvil ve Vladislavském sále. Klausovi k tomu úplně postačila nonverbální komunikace. Přesto se tentokrát rozhodl doplnit ji ještě o verbální vyjádření. Jeho text má shodou okolností biblický titulek, protože Klaus jej nazval „Dokonáno jest“ a vyšel na stránkách Institutu Václava Klause (IVK). „…považuji za nezbytné říci několik slov k inauguračnímu projevu. Byl zbytečně dlouhý. Zaplétal se do detailů. Už tím nemohl být jasným a zřetelným poselstvím. Neměl dostatečně jasnou „nit“, nemířil odněkud někam… Ten projev k ničemu nevybízí, neříká, že něco musí občané, že není možné jen slibovat a že není možné jen o kousek lépe organizovat věci veřejné,“ píše Klaus, jehož kritika se tak vešla v podstatě do jediného odstavce a svým obsahem nechtěně asociuje zmíněnou parodii.
Přirovnání, které kulhá
Nebyl by to ale Václav Klaus, aby svou „Katovnu“ nezavršil srovnáváním se sebou samým, čímž obvykle přiživuje svou pověst samožera. A tak se dovídáme, že si po poslední prezidentské inauguraci znovu po letech přečetl své kandidátské projevy a projev inaugurační z roku 2003. Zda byly dlouhé, nebo krátké sice z jeho textu nezvíme, ale dokazují prý, že Klaus byl daleko odvážnější než Petr Pavel. Dovolil si v nich totiž citoval Aloise Rašína a Alberta Camuse. „O Rašínovi jsem říkal, že demokracie jest odpovědnost, že nic není zadarmo, že nesmíme žít na dluh, že se musíme snažit každý sám a ne jen čekat s nataženou rukou. Z Camusova Mýtu o Sysifovi jsem vybíral větu, abychom si kladli vznešené cíle, snad nedosažitelné, ale opravdové, nikoli cíle jen ‚naoko‘, jen pro to, aby jedni vypadali lépe než druzí,“ připomíná.
Pokud si ale Pavlův projev znovu přečtete, je zřejmé, že se Klaus mýlí. V pronesené řeči zaznělo například toto: „Chceme-li dlouhodobou prosperitu, je potřeba ekonomice vrátit zdravé základy a rovnováhu snížením inflace a výrazným snížením schodku veřejných financí. Budu naslouchat odborníkům a podporovat opatření, která to umožní, ačkoli budou někdy bolet.“ Nebo na jiném místě: „Budu považovat za úspěch, když se za dobu mého prezidentství zvýší počet lidí, kteří se nenechají odradit nejistotou. Když něčemu věříme, musíme vystoupit z komfortní zóny a jít za svým cílem i v případě, že šance na úspěch je malá.“ Klaus tedy zřejmě dobře neposlouchal, ale když už se rozhodl pokusit napsat rozbor, stačilo si vzít text projevu k ruce, média ho publikovala v plné délce.
Výroky z devadesátek
Klaus namísto toho čte své dvě dekády staré proslovy a jednoduše konstatuje: „Tohle před dvaceti lety 28. února 2003 bylo možné přednést na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky. Mám strach, že už se dnes takto nemluví,“ a čtenář díla Václav Klause tak nabývá dojmu - jako tolikrát na stránkách IVK - že žijeme v čím dál nesvobodnější společnosti, kde se volnost projevu takřka ztrácí před očima. A přitom jde jen o to, že se Klaus srovnává dva projevy, které vznikly v kontextu jiné doby, ten cizí hodnotí jen velmi povrchně a věci, které mu nevyhovují jednoduše „přehlíží“. Dovídáme se, co v prezidentově řeči údajně chybí, o čem však byl, se Klaus vůbec nezmiňuje. Byl tedy tak dlouhý, že se v něm exprezident ztratil a vůbec nic si z nich nezapamatoval? Mohl to zmínit. Pokud by tomu tak bylo, dostal by autor alespoň cennou zpětnou vazbu - pro příště by věděl, že je třeba řeč koncipovat tak, aby pozornost udrželi i ti starší z nás, kterým už paměť nemusí dokonale sloužit.
Závěrečné strašení, že něco bylo možné a už to možné není, nás upomíná na to, že v Klausově případě skutečně nejde o vtip, ani parodii. Navzdory vší komičnosti to Václav Klaus opravdu myslí vážně. I když jeho (občas těžko uvěřitelné) výroky už „dávno přetékají do basketu“ (výrok ze silvestrovské parodie Divadla Sklep, když jeden z moderátorů upozorňuje, že vysílací čas „Katovny“ vypršel) a jsou spíše úsměvnou vzpomínkou na období 90. let minulého století, kdy jsme hltali každé jeho slovo, stále si nachází své posluchače. Starému muži to jistě všichni přejeme, nicméně, dokud bude lidi děsit ztrátou svobody, tvrdit, že doba se změnila, a není možné mluvit otevřeně, bude stále třeba podrobovat jeho slova skutečné kritické analýze.
Použité zdroje:
https://www.institutvk.cz/clanky/2289.html
https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-dokument-projev-prezidenta-petra-pavla-227490
