Za Václava Klause se už stydí i Mirek Topolánek. A co my?

Bývalý prezident Václav Klaus snad každým veřejným vystoupením připomíná, jak dlouho jsme přehlíželi jeho sympatie k autoritářskému vidění světa. Dlouhodobě podezírá demokratické instituce, elity a cokoli, co zavání jakoukoliv pluralitou názorů. Dnes je zřejmé, že nešlo o ojedinělé výstřelky, ale o dlouhodobé postoje. Ta se naplno projevuje v jeho otevřené náklonnosti k agresivnímu ruskému režimu i v odmítání základních demokratických principů.

Nejnověji veřejné pohoršení vyvolal Klausův rozhovor s Barborou Tachecí v pořadu Osobnost Plus, který vysílá Český rozhlas. Názory a závěry, které tam z Klausových úst zazněly, lze shrnout do několika bodů:

1. Za válku jsou zodpovědné především mezinárodní instituce, Rusko se oprávněně cítilo ohroženo. Klaus věří, že na začátku 90. let minulého století existovala dohoda Ruska a Západu, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na západ. „Není však investigativní novinář“, aby pátral po potvrzení existence takového slibu. Prostě existuje, protože tomu Klaus věří.

2. V Rusku je sice jiný systém, ale je tam značná míra svobody, jelikož jde o pojem, který nelze definovat a u nás je míra svobody údajně mnohem nižší než před 30 lety.

3. O  tom, že jsou odpůrci ruského režimu systematicky vyvražďováni nebo vězněni se odmítá bavit.

4. Rusko se podle něj po roce 1991 transformovalo ekonomicky, sociálně i politicky daleko lépe než Ukrajina.

Taková slova z úst někoho, kdo byl pro naši zem po skončení komunismu takřka zosobněním cesty k demokracii, svobodě a tržní ekonomice, až bolí. Skutečně jsme si tehdy mysleli, že v čele vlády a od roku 2003 i v nejvyšší ústavní funkci sedí bytostný demokrat? Pokud ano, šeredně jsme se mýlili.

Klausův rozhovor není bohužel výjimkou. Podobné postoje se u něj objevují opakovaně. Vzpomeňme, že jde o někdejšího politika, který nejen věřil, že „ekonomika čisté a špinavé peníze nerozlišuje“, jak řekl v roce 1991. Jenže jak se ukazuje, Klaus má i potíže s rozlišením svobody a nesvobody, agresora a oběti či pravdy a domněnky. Do dnešního dne to prokázal mnohokrát. Ať už různými konspiračními texty, které publikuje na stránkách Institutu Václava Klause nebo kroky, kterých se v minulosti dopustil.

Už v devadesátých letech se ve vládě obklopoval loajálními lidmi a vnitřní opozici téměř neznal. Jeho ODS byla řízena přísně hierarchicky a poslední slovo měl on sám. Vést demokratickou debatu se nikdy nenaučil. Ti, kdo s ním nesouhlasí, jsou jednoduše „ideologicky zaslepení“. Občanskou společnost neuznává. Média, vědci nebo neziskové organizace jsou pro něj je nátlakovými skupinami bez mandátu či „neomarxisty“, případně jiní ideologové s příponou -ismus, ve tvoření různých novotvarů byl v tomto směru mimořádně kreativní.

Jako prezident nebyl nadstranický. Aktivně vstupoval do politiky, včetně manipulativních výroků a obstrukcí, přičemž z takového přístupu obviňoval svého předchůdce Václava Havla.

Kontroverze v roce 2013 vzbudila jeho prezidentská amnestie. Tou nejen propustil tisíce vězňů, ale také zastavil dlouholetá trestní stíhání v řadě hospodářských kauz. Šlo například o činnost manažerů někdejšího H-Systému, vytunelování investičního fondu Trend nebo podvodně získané úvěry z 90. let. Jako by se k ní znovu přihlásil ke svému někdejšímu citátu týkajícího se „čistých“ a „špinavých“ peněz.

Klausovy postoje jsou zkrátka dlouhodobě problematické a je překvapivé, že první tvrdší kritika vůči němu zaznívá až nyní. Chopil se jí Mirek Topolánek, který se po Klausovi stal předsedou strany. Ano, muž, kterého Klaus v sms zprávě, která unikla do médií, nazval „absolutně falešným a prázdným“. Stalo se tak na volebním sněmu ODS v prosinci 2002. Přispělo to zřejmě k napjatému vztahu mezi oběma muži.

Teprve o 23 let později se Topolánek veřejně ohradil proti Klausovým slovům. Vyprovokoval ho k tomu až zmíněný rozhovor s Barborou Tachecí. „Dvakrát jsem zásadním způsobem přispěl ke zvolení Klause prezidentem. 2003 jsem ve třetím kole třetí volby zajistil klíčový hlas. 2008 jsme ho zvolili s Kalouskem. Vždy mi šlo hlavně o politickou záchranu. Za to se chci upřímně omluvit. Už se za něj fakt stydím,“ uvedl na síti X a jelikož jeho post vyvolal smršť reakcí, později ji ještě doplnil o další: „Jsem rád, že jsem vyvolal diskuzi . 1. Klaus se nemění, je fakt konzistentní 2. Zdaleka ne vše, co udělal, bylo špatně 3. Je to cynický technolog moci, dnes naštěstí bez moci
4. Neexistuje asi nikdo, kdo by mu měl být za něco vděčný. Já vůbec 5. Zeman byl horší
Tolik shrnutí,“ napsal.

Taková sebereflexe není v české politice obvyklá, přesto jsem přesvědčena, že měla přijít daleko dříve. Od všech, kdo Klause kdysi obdivovali a nyní mlčí. Idealismus a naivita, kterým mnozí z nás v 90. letech podlehli, není nic, za co bychom se měli stydět. Patřilo to k přelomové době a víře, že k cíli nás mohou dovést vizionáři jako měl být právě Klaus. Ostatně například i část sociálních demokratů se podobně dokázala distancovat od svého někdejšího předsedy zemana.

Ve chvíli, kdy ale někdejší politický idol a „otec ekonomické transformace“ selhává jako demokrat i občanský vzor, je mlčení bývalých obdivovatelů nejen zbabělé, ale i nebezpečné. Nepřispívá totiž k ničemu jinému, než k legitimizaci narativu, který podkopává samotné základy demokracie.

Další zdroje:

Idnes.cz: Amnestie, kterou nikdo nečekal, aneb Klausovo překvapení v přímém přenosu, 10.10. 2019

Ihned.cz: „Absolutně falešný a prázdný Topol“ - to je jedna z nejslavnějších českých SMS. Textové zprávy slaví 25 let, 30.11. 2017

Idnes.cz: Stydím se za něj, reaguje Topolánek na Klausovu obhajobu ruské invaze, 29.5.2025

Idnes.cz: Žák Špidla se zbavil učitele Zemana, 31.1. 2003