Článek
Ta otázka se dostala do centra mediální debaty přesně před třemi lety. Při příležitosti 70. výročí justiční vraždy Milady Horákové se na mnoha významných budovách - včetně vysokých škol - objevily velkoplošné plakáty s její fotografií a nápisem „Zavražděna komunisty“. Nápad se zrodil ve spolku Dekomunizace a v Praze byl doprovázen také tím, že obyvatelé 27. června 2020 v metru a na ulicích mohli slyšet úryvky nahrávek z procesu, na jehož konci byla Horáková v roce 1950 odsouzena k smrti. Spolu s ní byli popraveni ještě tři muži - Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. I oni byli, stejně jako Horáková, označeni za vlastizrádce. Ve vykonstruované kauze bylo odsouzeno ještě devět dalších lidí, a to k doživotnímu či dlouholetému žaláři.
Nedotknutelná ikona
Tragický osud Milady Horákové je v české společnosti dobře znám. Není divu. Šlo o jedinou ženu (a matku dospívající dcery) popravenou z politických důvodů v komunistickém Československu. Ostatně, na justiční vraždu tehdy reagovali i světoví politici i intelektuálové. O milost pro odsouzenou Horákovou žádali u tehdejšího prezidenta Winston Churchill, Albert Einstein, Jean-Paul Sartre či Eleanor Rooseveltová. Marně. Klement Gottwald formálně na doporučení ministra spravedlnosti rozsudek podepsal.
Zrušení rozsudku se pozůstalí po Miladě Horákové dočkali až v roce 1968, plné rehabilitace ale až roku 1990. Od té doby ji politici a novináři často a pravidelně připomínali. In memoriam jí byla udělena státní vyznamenání, v roce 2004 se 27. červen stal Dnem Památky obětí komunistického režimu. Velkou pozornost vzbudil soud s prokurátorkou Ludmilou Brožovou -Polednovou, která se justiční vraždy Horákové aktivně zúčastnila, i následná prezidentova milost udělená odsouzené prokurátorce z důvodu velmi vysokého věku.
Milada Horáková se zkrátka krátce po revoluci stala mravním vzorem a symbolem protikomunistického odboje i cynické zvůle komunistické zvůle režimu. Zdůrazňováním pouze jejího tragického konce došlo ale k určitému vyprázdnění. Předchozí život Horákové jakoby neexistoval. Její vzdělání a zápasy, které vedla jako politička národně-sociální strany, feministka, sociální pracovnice a dokonce i statečná bojovnice proti nacismu, nebyly v tomto vyprávění podstatné. Zásadní bylo, že se stala tragickou obětí komunistické zvůle. Tím však byl její příběh podle historiků zbaven barvitosti. Pro mnohé se stala uctívanou a nedotknutelnou ikonou. Takovou, která ale - vyjma statečného konce - nedostala šanci zanechat svým „potomkům“ jiný odkaz.
Nevyvěsíš? Odstup!
Tři roky stará situace, kdy se v den 70. výročí popravy Milady Horákové vedení Filozofické fakulty UK včele s děkanem a historikem Michalem Pullmannem zdráhalo vyvěsit zmíněný plakát s nápisem „Zavražděna komunisty“ a místo toho zvolilo - podle svých slov pietnější - černé sukno, vyvolala nebývale silné emoce. Následovaly vyhrocené mediální debaty, které zacházely do extrémů, kdy část diskutujících dokonce požadovala odvolání děkana z funkce. V diskusích se samotným Pullmannem pak docházelo k opakovaným nedorozuměním a míjení.
Nepomohlo ani to, když vedení školy svůj postoj vysvětlilo. „Filozofická fakulta UK samozřejmě odsuzuje justiční vraždu Milady Horákové spáchanou komunistickým režimem a všechny další zločiny komunismu…komunistický režim v Československu byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný,“ uvedlo tehdy v reakci na rozvířenou debatu vedení vedení fakulty ve vyjádření podepsaném Pullmannem. Dále se v něm praví, že fakulta se rozhodla Horákové památku uctít vyvěšením černého praporu, k čemuž ostatně vyzývali i sami organizátoři akce. „Památce Horákové chceme věnovat více než dvě slova na banneru v nadživotní velikosti. Proto připravujeme dva rozsáhlejší texty, které osobnost a odkaz Milady Horákové přiblíží v širších souvislostech,“ vysvětlovalPullmann ve zmíněném textu.
Zvolit si vlastní - a od většiny odlišný - způsob připomenutí kulatého výročí smrti Horákové bylo v tomto případě smrtelným hříchem. Ten nemohlo odčinit nic, ani Pullmannův rozhovoru pro týdeník Echo, ve kterém doslova řekl: „Že komunisté Miladu Horákovou zavraždili, je pravda“.
Minulost patří nám
Na vině bylo nepochybně i to, že některá média k Pullmannovi přistupovala od začátku se špatně skrývanou podezíravostí. Důvodem byla jeho odborná interpretace období normalizace, na kterou byl v rozhovorech s ním kladen největší důraz. Pullmann tvrdí, že mezi režimem a tehdejšími občany fungovala jistá souhra, neboli konsensus. Takové tvrzení nás ale často pobuřuje, a to zřejmě mnohem více, než si mediálně nepříliš zkušený Pullmann dokázal představit. S podobnou interpretací sice přišel už krátce po revoluci sociolog Ivo Možný, ale jeho knižně zpracovaná esej však tehdy neměla ani zdaleka takový negativní ohlas. Částečně zřejmě proto, že byla relativně málo mediálně známá. Tentokrát je tomu jinak.
O tom, že období socialismu většina lidí neprožila jako disidenti a hrdinové, ale v jisté souhře s režimem, slyšet nechceme. Odmítáme tuto diskusi a priori a argumentujeme vlastními zkušenostmi a nezřídka třeba i logickým argumentem, že my bychom přece nikdy nemohli souznít s režimem, který popravil Miladu Horákovou. Tím spíše je třeba takové diskuse otevírat.
Nutno dodat, že k nemožnosti vést smysluplnou diskusi na podobná témata často přispívají i akademici sami, a to včetně Pullmanna. V debatách se svou teorii se nepokusil oponentům ani laickému publiku vysvětlit srozumitelně a v některých chvílích je nechal zabarikádovat se v jejich pozicích. Nejvíce je jeho neobratnost a rezignace zřejmá ve chvíli, kdy se v rozhovoru pro DVTV snažil vysvětlit, že stalinistický režim měl jisté demokratické aspekty (nikoliv však ve smyslu dnešní liberální demokracie).
To, co se společnost o teorii tohoto konsensu dovídá - pokud si jeho práce následně nepřečte - má nakonec dosti povrchní a zkreslenou podobu. Přitom by stačilo některé věci více dovysvětlit. Byl onen konsensus motivován strachem, snahou o materiální zabezpečení nebo tím, že lidé skutečně věřili v myšlenku socialismu? To v žádné z debat nezmínil, přesto jde o dovysvětlení motivace, které by do společenské diskuse mohlo více vtáhnout veřejnost.
Místo toho zde máme vyhrocené tábory, které se v diskusi zcela míjí, protože každý mluví jiným jazykem. Absence debaty, která by tři dekády od revoluce, mohla probíhat s dostatečným odstupem, je znát. Lpění na nedotknutelnosti našich ikon a úzkost z jejich možného znesvěcení jsou toho jasným příznakem.
