Zazvoň a uteč! Vzpomínání na dobu, kdy svět i děti ještě byly v pořádku

Starší generace je nesvá z dnešních dětí. Jsou prý drzé, rozmazlené, ubrečené a nemají úctu ke starším. Dříve to bylo docela jiné. Opravdu?

Dnes se i velmi malé děti běžně vyskytují na místech, která jim bývala zapovězena. V kavárnách, restauracích, na kulturních akcích nebo třeba na pohřbech. Ne každému je po chuti, že se tam projevují tak, jak je v jejich věku přirozené. Vůči běžnému dětskému smíchu a hluku není naše společnost tolerantní. Problematicky vnímáme i to, jak se chovají ve svém volném čase. „Jenom koukají do mobilů a staršího člověka ani nepozdraví. To my jsme si chodili hrát na hřiště nebo jsme doma pracovali. Na hlouposti nebyl čas,“ vzpomíná část generace dnešních prarodičů a praprarodičů.

Ve skutečnosti to ale samozřejmě bylo jinak a svou minulost si značně idealizují. Jako důkaz použiji situaci, kdy byl před několika dny na sociální sítě umístěn obrázek party chlapců, kteří zlomyslně zvoní na zvonky sousedů. Zdobil jej nápis „Zazvoníš a utečeš. Pokud pamatuješ, tvoje dětství bylo úžasné.“ Diskuse, která následuje, je plná osobních vzpomínek na tuto běžnou kratochvíli starších generací. „Ještě jsme dávali sirky do zvonku. To pak zvonilo furt,“ vzpomíná jedna z uživatelek. „Po pár zazvoněních už jsme věděli, kdo pořádně nadává a tomu jsme se smáli. Nikdy nás nechytli,“ vzpomíná s láskou další. „Já se jednou i vy…l před dveře. Do smrti se nepřestanu smát, když si vzpomenu jak domácí nadával, když do toho při hudrování stoupnul,“ podělil se o svou fekální vzpomínku na časy dávno minulé další účastník diskuse. Jiní si vzpomněli i na jiné „lumpárny“ podobného typu. Třeba, že někomu zavolali z telefonní budky a nechali telefon vyvěšený. Dotyčný si pak pěkně dlouho nezavolal. „Pamatuji, že jsme také zavolali jen tak.. řekli jsme paní ať si umyje nohy, že jí smrdí až do telefonu a paní v klidu řekla, že dobře, že si je tedy jde umýt… Přestalo nás to bavit,“ napsala paní zřejmě důchodového věku.

Láskyplné vzpomínání na aktivity, které svědčí o tom, že dotyčným čas na opravdové lumpárny přeci jen zbýval. Odehrávaly se jinak, v odlišných kulisách a tehdejšími omezenými prostředky, které děti tehdy měly k dispozici. Že šlo o škodolibé vylomeniny je ale zřejmé, když si uvědomíte, že takto někdejší děti nepochybně potrápily i staré a nemohoucí lidi. Zatímco na svou minulost vzpomínají s láskou, dnes je pohorší, když k nim děti nemají dostatečnou úctu nebo jsou třeba příliš hlučné v autobuse.

Pro vlastní vylomeniny zřejmě máme mnohem více pochopení než pro to, jak se podle nás chovají generace, které přišly až po nás. Prostředky a kulisy, které mají dnešní děti se proměnily a je to zcela přirozené. Zvonit na zvonky starých sousedů nebo vytáčet náhodná telefonní není velká zábava. Dětskou přirozeností ale nepochybně není způsobně sedět a na slovo poslouchat rodiče. Je jí energie, akce a hra, která je ve vývoji posouvá dále. Teď stejně jako kdysi. Dříve, než začneme hudrovat na dnešní děti, měli bychom se zamyslet nad tím, jak to bylo kdysi s námi. A také si uvědomit, že do velké míry podléháme vlastnímu klamu o tom, že naše generace byla lepší, než ty následující.

„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.“ Karel Čapek