Článek
Byty jsou drahé, pozemky také a vlastní dům se pro mnoho lidí stává snem, na který by před několika desetiletími dosáhla podstatně větší část společnosti.
Současně existuje generace lidí, která v minulosti získala možnost bydlet za podmínek, které se dnes jen těžko opakují. Část lidí dostala podnikové nebo družstevní byty, jiní koupili nemovitosti v době, kdy byly jejich ceny ve srovnání s dnešními příjmy výrazně nižší. Někteří později využili privatizaci a další příležitosti, které přinesla transformace české ekonomiky.
A právě tady vzniká jeden z největších mezigeneračních sporů.
Dům za pár let versus hypotéka na celý život
Představme si člověka, který si v minulosti pořídil rodinný dům a několik tisíc metrů čtverečních pozemku. Později se část okolní půdy změnila na stavební parcely a hodnota majetku výrazně vzrostla.
Pro dnešního třicátníka může být stejný dům prakticky nedostupný. Musel by si vzít hypotéku na desítky let, často za cenu toho, že značnou část příjmů bude každý měsíc posílat bance.
Rozdíl přitom není pouze v ceně nemovitostí. Jde také o načasování.
Kdo vlastnil nemovitost před několika desítkami let, mohl těžit z dlouhodobého růstu její hodnoty. Kdo začíná dnes, musí tuto hodnotu teprve vytvořit – často z výrazně vyšších pořizovacích cen.
Privatizace vytvořila i vítěze
Transformace ekonomiky po roce 1989 přinesla obrovskou změnu vlastnických poměrů. Privatizace umožnila části obyvatel získat majetek, který měl později výrazně vyšší hodnotu.
Neznamená to, že každý člověk z této generace zbohatl. Mnoho lidí naopak žádný významný majetek nezískalo.
Přesto vznikla skupina domácností, která měla možnost vstoupit do vlastnické ekonomiky v době, kdy byly ceny nemovitostí a dalšího majetku z dnešního pohledu velmi nízké.
To je výhoda, kterou dnešní osmnáctiletý člověk už zpětně získat nemůže.
Mladí začínají od nuly
Dnešní mladý člověk může mít slušný příjem, pracovat v žádaném oboru a přesto stát před problémem, který jeho rodiče nebo prarodiče v podobné podobě řešit nemuseli.
Nejde pouze o to, kolik člověk vydělává.
Důležité je také, kolik stojí byt, pozemek nebo dům v poměru k jeho příjmu.
Pokud nemovitost stojí několikanásobek ročního příjmu domácnosti, nestačí jednoduše říct mladým, aby „více pracovali“. Část rozdílu totiž vznikla tím, že lidé, kteří už nemovitost vlastní, těží z jejího růstu.
A potom přichází důchod
Další otázkou je důchodový systém.
Mladá generace dnes financuje prostřednictvím odvodů současné důchodce, zároveň si ale musí sama vytvářet vlastní finanční rezervy. Mnozí mladí proto investují, spoří nebo se snaží koupit vlastní nemovitost, protože nevědí, jak bude jejich důchod za několik desetiletí vypadat.
Současný systém přitom stojí na mezigenerační solidaritě.
To vytváří zvláštní situaci: mladý člověk může platit vysoké odvody, zároveň splácet hypotéku a ještě si odkládat peníze na vlastní stáří.
Člověk, který už má splacený dům a pozemek, má naopak jednu z největších životních nákladových položek vyřešenou.
Je problém v důchodcích, nebo v systému?
Tady je ale potřeba být opatrný.
Není možné všechny důchodce házet do jednoho pytle. Existují lidé v důchodu, kteří celý život pracovali za nízkou mzdu a žádný velký majetek nemají. Stejně tak existují mladí lidé, kteří dostanou od rodičů byt nebo zdědí nemovitosti.
Skutečný problém proto není jednoduše „mladí proti důchodcům“.
Je to otázka toho, jak se v průběhu několika desetiletí rozdělilo bohatství, kdo měl možnost nemovitosti získat v době nízkých cen a kdo je dnes nucen nakupovat za násobně vyšší částky.
Největší generační rozdíl není v důchodu, ale v majetku
Možná právě tady leží podstata celého problému.
Dva lidé mohou mít podobný měsíční příjem, ale jejich životní situace může být úplně jiná.
Jeden vlastní dům v hodnotě několika milionů korun, zahradu a další nemovitost. Druhý má několik milionů korun hypotéky a teprve se snaží vybudovat vlastní majetek.
První člověk přitom může být důchodce, druhý třicátník s dobře placenou prací.
A právě tento rozdíl bude podle všeho jedním z největších ekonomických témat příštích desetiletí.
Otázkou totiž není pouze to, kolik bude stát důchod.
Otázkou je také, kolik majetku budou mít lidé, kteří do důchodu přijdou za třicet nebo čtyřicet let.
Protože pokud dnešní mladí lidé většinu produktivního života pouze splácejí drahé bydlení, zatímco předchozí generace již vlastní značnou část nemovitostního bohatství, může se z mezigeneračního rozdílu stát jeden z největších společenských problémů budoucnosti.
