Článek
Proč píšu tento seriál
Chci žít v Evropě.
Navzdory všem problémům je to pořád jedno z nejlepších míst k životu na světě. Ten, kdo cestuje, čte a sleduje, co se děje jinde, ví, že způsob života, který považujeme za samozřejmý, je pro velkou část světa nedostižným ideálem.
Zároveň mám pocit, že na to často zapomínáme. A že dnešní zmatek, konflikty a napětí nelze pochopit bez toho, aniž bychom se podívali zpátky – ne o staletí, ale jen o jednu dvě generace.
Právě o tom chci psát.
Jako výchozí bod jsem si zvolila Španělsko a Katalánsko. Nejen proto, že tam trávím velkou část života a znám místní prostředí, ale také proto, že tato společnost má za sebou velmi tvrdou zkušenost totalitní diktatury – a přesto se během jedné generace proměnila způsobem, který je až překvapivý.
První setkání s negramotností
Poprvé jsem se se skutečnou NEGRAMOTNOSTÍ – a navíc naživo – setkala na samém začátku 90. let v Katalánsku. V malé vinařské vesnici v oblasti Penedès, kde jsem si našla práci při vinobraní a také bydlení u jedné z místních rodin. Dílo náhody, trošky „nelíné huby“ a možná i pověrečného štěstí.
Malý domek, velká rodina. Rodiče kolem šedesátky, pět dospělých dětí, někteří už s partnery a vlastními potomky. Jedlo se společně: všichni se namačkali k jednomu dlouhému stolu. Stůl, televize na stěně a spousta fotografií v rámečcích na policích – to bylo víceméně všechno, co se do malé jídelny vešlo. Někdy jsme tam byli tři, jindy čtrnáct.
Maminka celé dopoledne uklízela a vařila. Když se někdo objevil na oběd – často bez ohlášení – prostě jen prostřela pro dalšího strávníka a přinesla na stůl něco hodně dobrého. Po jídle uvařila kávu, tatínkovi a pánským hostům přinesla chupito likéru, cigarety nebo puro. Sama se najedla v kuchyni. Tatínek si po obědě pustil fotbal nebo coridu de toros, dokouřil a odebral se na krátkou siestu. Maminka mezitím sklidila stůl po strávnících, umyla nádobí ve velkém kamenném dřezu, vytřela celý dům, vyklepala rohože – a pak si buď sedla k televizi, nebo rovnou začala chystat večeři.
Byli na mě nesmírně hodní. Vzali si mě k sobě, aniž by pořádně věděli, odkud jsem a kdo jsem. Věděli jen, že jsem „nějaká Češka“, i když netušili, kde moje země vlastně leží. Něco jim říkalo české pivo. A jediní Češi, které opravdu znali, byli fotbalisté v evropských klubech – o těch věděli naprosto všechno. A tohle málo nějak stačilo.
Jednoho dne přišel dopis z úřadu. Nějaký formulář, něco vyplnit, něco podepsat. Stalo se něco, co jsem nejprve vůbec nepochopila: maminka s tatínkem si zavolali jednu z dcer, aby jim dopis přečetla. Až později mi došlo proč. Tatínek by si text pravděpodobně přečetl sám, ale bylo by to pro něj namáhavé – a proč taky, když tu má dceru. Maminka číst neuměla vůbec. Podepisovala se jednoduchým klikyhákem, podobným dětskému písmu.
Byl to pro mě šok. První skutečné setkání s negramotností v mém životě.
Vyrůstala jsem v Československu, kde – se všemi problémy tehdejšího režimu – byla školní docházka samozřejmostí. Negramotného člověka jsem do té doby nepoznala. A najednou jsem seděla u stolu v katalánské rodině, která byla laskavá, soudržná, pracovitá – a přesto z dnešního pohledu „nevzdělaná“. Ne proto, že by nechtěla. Ale proto, že žila život, ve kterém na vzdělání často nebyl prostor. Zvlášť pro ženy.
Proměna během jedné generace
S touto rodinou jsem strávila týdny, později roky. Byla jsem na svatbách jejich dětí, oni jezdili za mnou do Česka. Byla to krásná doba, která je dnes už docela dávnou historií. Něco, co bylo – a už není.
Pak se ale něco stalo.
Nevím, jestli ten pocit znáte: díváte se na místo, kudy chodíte celý život, a najednou vám dojde, že je jiné. Stromy jsou vyšší, domy opravené a znovu sešlé. Paměť vynechala všechno, co bylo mezi tím. Vidíte jen tu obrovskou změnu. Přesně takhle jsem to zažila já.
Z negramotného, rurálního Katalánska se stala vyspělá demokratická společnost, která mě nepřestává překvapovat – většinou v dobrém.
Dnes, když se pohybuji po Španělsku, a zejména po Barceloně, vidím mladé lidi, kteří mluví anglicky, studují, cestují, čtou knihy, chodí do muzeí. Vidím ženy, které jsou vzdělané, samostatné a sebevědomé. Vidím společnost, která se během jedné generace proměnila způsobem, který mi pořád bere dech.
Jak se to stalo?
Kdy se to zlomilo?
A proč právě takhle?
O čem bude tento seriál
Rozhodla jsem se o tom napsat seriál článků. Ne akademickou studii ani politický manifest. Spíš pokus o porozumění. Budu vycházet z osobní zkušenosti, historie, pozorování i čísel.
Postupně se chci věnovat těmto tématům:
RODINA A JEJÍ PROMĚNA
ROLE ŽEN A MUŽŮ
VZDĚLÁNÍ
VZTAHY, SEXUALITA A RODIČOVSTVÍ
IDENTITA (osobní, společenská, regionální)
MIGRACE A JEJÍ DOPADY
Začnu tam, kde podle mě začíná všechno ostatní: U RODINY.
Protože právě model rodiny, vztahy mezi muži a ženami, očekávání a rozdělení rolí byly základem, ze kterého se odvíjelo vzdělání, práce, sexualita, identita – a nakonec i dnešní konflikty a změny.
Budu ráda, pokud se ke mně na této cestě přidáte. A pokud se zapojíte do diskuse – ne proto, abychom si potvrzovali vlastní názory, ale abychom se možná o něco lépe pochopili.
