Článek
Než se Barcelona stala městem Gaudího architektury, byla městem komínů.
V polovině 19. století to bylo přeplněné přístavní město sevřené hradbami, kde se na trzích prodávalo jídlo v provizorních stáncích, ulicemi rachotily povozy a epidemie cholery pravidelně připomínaly, jak křehký může být život ve městě bez prostoru a hygieny. Právě tehdy se ale začala odehrávat proměna, která během několika desetiletí změnila Barcelonu k nepoznání.
BARCELONA V ROCE 1850
Je brzy ráno a Barcelona se probouzí.
Úzké ulice starého města jsou ještě ve stínu. Domy stojí tak blízko u sebe, že mezi střechami zůstává jen úzký pruh nebe. V mnohých bytech slunce není vidět nikdy – světlo se dovnitř dostává jen odrazem z protějších zdí.
Z oken visí prádlo. V přízemí se otevírají dřevěné okenice a z vedlejší ulice se ozývá kovový úder kladiva.
Po kamenné dlažbě rachotí kola povozů. Ženy nesou koše, muži tlačí vozíky se zbožím, někdo spěchá s pytlem mouky, jiný s bednou ryb. Vzduch je plný pachů: vlhkost starých zdí, kouř z uhlí, ryby z přístavu, čerstvý chléb z pekárny.
Barcelona poloviny 19. století je stále sevřená hradbami.
Na relativně malém prostoru tu žije asi 160 tisíc lidí a hustota osídlení patří k nejvyšším v Evropě. V některých částech starého města žije až 700–900 lidí na hektar.
Pro srovnání: dnešní evropská města mají obvykle 100–200 obyvatel na hektar.
NEMOCI, POŽÁRY A PŘEPLNĚNÉ MĚSTO
Takové přeplnění má své důsledky.
Úzké ulice bez dostatku světla a vzduchu vytvářejí prostředí, kde se nemoci šíří velmi rychle. V průběhu 19. století zasáhne Barcelonu několik epidemií cholery, které si vyžádají tisíce obětí.
Cholera patřila v tehdejší Evropě k nejnebezpečnějším nemocem. Lékaři ještě přesně nechápali její příčiny a lidé často nevěděli, jak se před ní chránit. Mnozí obyvatelé se báli pít vodu z městských studní a v některých čtvrtích se lidé snažili dezinfikovat domy octem nebo kouřem.
Přeplněné domy, špatná kanalizace a nedostatek čisté vody vytvářely ideální podmínky pro šíření nemocí.
Požáry byly také časté. V husté zástavbě starého města se oheň mohl šířit velmi rychle a hasiči měli jen omezené možnosti, jak ho zastavit.
Hradby, které město obklopují, přitom dávno neslouží jen k obraně proti vnějšímu nepříteli.
Pro španělský stát jsou také nástrojem kontroly obyvatel. Barcelona má dlouhou tradici nepokojů a centrální moc chce mít město pod dohledem.
Pro obyvatele to ale znamená jediné: město se nemá kam rozšiřovat.
TRHY ZA BRANAMI
Proto každé ráno proudí lidé ven z městských bran.
Za hradbami vznikají tržiště, která zásobují rychle rostoucí město. Tam, kde dnes stojí slavný trh La Boqueria, se tehdy prodává především maso. Jedním z nejběžnějších druhů je kozí maso – katalánsky boc. Podle některých historiků právě odtud pochází i jméno „Boquería.
Na otevřených prostranstvích před městem se objevují provizorní stánky, jednoduché pulty i zboží rozložené přímo na plachtách na zemi.
Barcelona ještě nezná velké kryté tržnice. Obchod se odehrává venku – na ulicích, na improvizovaných trzích a v hluku smlouvání.
Po cestě z tehdejší vesnice Gràcia přicházejí farmáři s koši zeleniny, ovoce a bylinek. Jdou po cestě, z níž se jednou stane Passeig de Gràcia. Na místě dnešní Plaça de Catalunya rozkládají své zboží a město si sem chodí pro čerstvé potraviny.
Pouliční trh v Barceloně na počátku 20. století
CO LIDÉ JEDLI
Strava většiny obyvatel byla jednoduchá.
Snídaně bývala často jen chléb, někdy s trochou olivového oleje nebo vína.
K obědu se jedly polévky z luštěnin – cizrna, fazole nebo čočka – a k tomu chléb.
Večeře byla podobná: zelenina, luštěniny a někdy ryby ze Středozemního moře, například sardinky nebo ančovičky.
Maso bylo pro mnoho rodin spíše svátečním jídlem.
Chléb byl přitom základní potravinou – a zároveň jednou z největších položek rodinných výdajů. U dělnických rodin mohl tvořit až třetinu všech výdajů na jídlo.
MĚSTO PŘÍSTAVU
Barcelona byla zároveň městem přístavu.
Ještě před východem slunce tu kotvily obchodní lodě ze Středomoří i z dalších částí Evropy. Přivážely obilí, víno, olej, ryby – a především suroviny pro průmysl.
Právě tady začíná příběh proměny města.
MĚSTO KOMÍNŮ
Barcelona první poloviny 19. století byla ještě spíše středomořským přístavem než průmyslovou metropolí.
Jenže v Katalánsku se mezitím rozbíhá průmyslová revoluce. Největší roli v ní hraje textil.
Bavlna připlouvá do barcelonského přístavu loděmi a v továrnách se mění v látky a textilní výrobky. Ty se prodávají nejen ve Španělsku, ale také na širších evropských trzích.
Tovární haly začínají vyrůstat na okrajích města a v okolních obcích. Nad střechami domů se postupně objevují desítky a později stovky vysokých cihlových komínů, z nichž stoupá kouř z parních strojů.
Barcelona druhé poloviny 19. století je městem komínů.
MĚSTO, KTERÉ EXPLODOVALO
Počet obyvatel přitom roste neuvěřitelným tempem.
Z přibližně 160 tisíc obyvatel kolem roku 1850 se město během několika desetiletí rozroste na více než půl milionu lidí.
Tak rychlá proměna změní všechno: podobu města, jeho ekonomiku i jeho společnost.
Barcelona se během několika desetiletí promění z přeplněného přístavního města v jedno z nejdůležitějších průmyslových center jižní Evropy.
Jenže průmyslové bohatství nikdy nevytváří jen prosperitu.
Vytváří také nové rozdíly mezi lidmi.
A právě o těch bude další díl seriálu: Barcelona dvou světů – město textilních magnátů a bankéřů na jedné straně a dělnických čtvrtí na straně druhé.
Zdroje a literatura:
- Joan Busquets – Barcelona: The Urban Evolution of a Compact City
- Gaspar Feliu – Barcelona: A Thousand Years of the City’s Past
- Encyclopaedia Britannica – heslo Barcelona – History
- Museu d’Història de Barcelona (MUHBA) – historické materiály o vývoji města
- Institut d’Estadística de Catalunya – historická demografická data
