Článek
Narodil se jako Vladislav Menšík (†58) a jméno dostal po tatínkovi. Až jeho budoucí zaměstnavatel E. F. Burian (†55), mu poradil, aby si jméno změnil na Vladimíra, jak jej dnes všichni známe. Už jako malý tíhl k umění a účinkoval v souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka. Jeho otec ale nebyl příliš nakloněn Láďově lásce k umění a nechápal, že jeho syn už od dětství rád chodil na poutě, hody a byl světem kolotočů, cirkusů a šumařů ohromen. A tak musel napřed vystudovat něco pořádného, vystudoval průmyslovku, a poté musel nastoupit do práce v Brněnských strojírnách. Ještě, že jeho láska k umění zvítězila! Teprve později se pokusil dostat na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1954 v divadelní hře Hledač světla objevil E. F. Burian, který jej také angažoval.
Rozhádal se s Burianem
Přesto si Menšík mnoho rolí v divadle nezahrál. Jeho doménou byla jednoznačně kamera a díky ní máme v archivu jedinečné vzpomínky na tohoto výjimečného člověka. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost, kde se objevil víceméně coby komparzista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Kvůli své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla tedy odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov. K divadlu se pak vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech.
Nejlepší konferenciér
Točil od roku 1950, snímky jako Pane, vy jste vdova!, Partie krásného dragouna nebo Tři oříšky pro Popelku. Televizní film Kam slunce nechodí, s Ivou Janžurovou byl natočen, jak mnoho z nás netuší, podle jeho scénáře. Ale snad ještě zajímavější a zábavnější byla jeho kariéra baviče a konferenciéra. Menšík byl excelentní vypravěč. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů. Nezapomenutelné je jeho konferování silvestrovských estrád. Když Silvestra neuváděl Menšík, tak jako by nebyl! On byl vždy originální. Za zmínku ovšem stojí, že třeba natáčení pořadu Bakaláři neměl rád. „Je to koule na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, a já jsem sevřen banálním textem!“ prozradil svůj náhled na moderování tohoto pořadu.
Křeslo pro hosta
Raději než Bakaláře, měl natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou (†74). Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý. Menšík totiž miloval život, alkohol a flámy a byl velmi silný kuřák. Kouřil jednu cigaretu za druhou, s kouřením prý začal dokonce už v sedmi letech. Byly doby, kdy dokázal vykouřit i osmdesát cigaret denně. A to přesto, že už od střední školy byl astmatikem. Tehdy prý při běhu okolo natřeného plotu dostal svůj první záchvat. Bohužel s ním pak bojoval po zbytek svého života. Také mu občas komplikovalo život, že špatně rozeznával barvy. Pral se i s alkoholismem jehož léčení ho dvakrát přivedlo do psychiatrické léčebny. Bylo i období kdy následně celé čtyři roky vůbec nepil. To bylo ale asi poprvé a naposledy v životě, kdy si dokázal dát pauzu.
Hrál sám sebe?
Své bohaté zkušenosti z protialkoholní léčebny pak fenomenálně zúročil v televizních adaptacích Ikarův pád a Tažní ptáci, kde hrál pianistu, který bojuje s démonem zvaným alkohol, a v celovečerním film Dobří holubi se vracejí. Ztvárnil muže, jehož nerovný boj s alkoholem, ničí jeho samého i jeho okolí. Přes nelehký osud je ale vzpomínka na Menšíka spojena s úsměvem a pohlazením po duši. „Prochechtal jsem se s ním životem, jen co je pravda,“ zhodnotil Menšíkův přístup k životu a jejich přátelství letitý kamarád a kolega Lubomír Kostelka (†91).
První velká láska
Vladimír Menšík se stihl v životě dvakrát oženit a měl čtyři děti a několik pevných kamarádských vztahů. První ženou herce Vladimíra Menšíka byla kamarádka z dětství Věra (94). Poznali se ve skautu, skvěle si rozuměli a vytvořili harmonický pár. Narodily se jim dvě děti dcera Vladimíra (67) a syn Petr (69). Všechno bylo zalité sluncem do chvíle, než se Vladimír proslavil a kvůli práci často nebýval doma. Věře rovněž vadilo jeho časté popíjení s kamarády. Občas se stávalo, že šel před nedělním obědem se džbánkem pro pivo, ale zpátky se vrátil až za dva dny. Když jí definitivně došla trpělivost a podala žádost o rozvod, Menšík tomu nevěnoval pozornost. Myslel si, že ho chce jen postrašit a byl přesvědčen o tom, že si to u ní, tak jako vždycky předtím, zase vyžehlí. Přinese puget růží, chvíli bude hodný a zase bude všechno v klidu a pohodě. Nebylo. K nařízenému rozvodovému stání se sice nedostavil, ale manželství tím nezachránil. S druhou manželkou Olgou (94) měl také dvě děti syna Jana (62) a dceru Martinu (59), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou. Manželství se jevilo jako bezproblémové, Vladimír si pochvaloval, že mu Olga nechává volnost a toleruje mu jeho neřesti.
O sebe moc nedbal
Jeho životní styl se pak bohužel projevil na jeho zdraví. Vladimíru Menšíkovi (†58), který byl pro každou legraci a nesnášel ticho a nudu, se stal osudným prasklý vřed. Jeho život byl ale tak bouřlivý, že nejspíš za čas, co mu byl vymezen, prožil mnohem víc, než by jiní stihli za životy dva. Menšík o sobě říkával, že je ročník 1924, i když se narodil v roce 1929. Když ztratil občanku, nechal si vystavit novou a úřednice nedotočila devítku a byla z toho čtyřka. „To bude žrádlo, já půjdu o pět let dřív do penze!“ reagoval Menšík a legendu dál s chutí podporoval.
Byl jedinečný v přístupu k práci
Do humorných textů často zasahoval a upravoval si je takzvaně do pusy. Přizpůsobil si ji sobě na míru. „Vzpomínám si, jak jsme točili Dobří holubi se vracejí. Plná šatna, Laďa vyprávěl i čtyři hodiny v kuse, poledne a my ještě nenatočili ani záběr. Byl prostě neskutečný,“ vzpomíná herec Pavel Zedníček (74) a rozhodně není sám, kdo na kolegu vzpomíná s láskou a úctou. „Přežít setkání s ním bylo jako přežít několik přírodních katastrof. Byl skutečně jako tajfun,“ říkala s nadsázkou Stella Zázvorková (†83). „Kolikrát to bylo hrozné, ale vždy nezapomenutelné. Ale jako přírodní katastrofy, i tato setkání přinesla čerstvý vítr do našich vztahů a práce.“
Hrál dva dny před smrtí
Před kamerou se naposledy objevil 27. května 1988 v pořadu Abeceda, kde promluvil nezvykle vážně o zdraví. O dva dny později, 29. května 1988, zemřel v nemocnici u sv. Anny v Brně. Osudným se mu stal vřed, který praskl a Menšík začal krvácet do břicha. I přesto, že měl bolesti a nemohl ani pořádně dýchat, rozhodl se cestovat do Brna. Jeho lékařka Zdena Lipárová mu cestu rozmlouvala, on ji ale neposlechl. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech v části hřbitova IX, oddíl 1, hrob č. 32
