Článek
Je mi šedesát, mám sto kilo a krásného, o polovinu mladšího milence. Mimochodem v létě odpromoval, tak není ani zoufalec ze dna společnosti. Jsem patrně starší než jeho maminka a já mám starší děti, než je on sám. A je mi úplně jedno, co si o tom mé okolí myslí. Mé děti mi fandí, už jen proto, že když jsem spokojená a zabavená, nehrozí, že bych se jim snad mohla pověsit na krk. To bych totiž stejně neudělala! Celý život jsem dřela, aby oni měli lepší život než já, tak to teď nepodělám…
Láska má růžové brýle
Můj výběr životních partnerů nebyl zrovna zdařilý. Svému exmanželovi (vdala jsem se jen jednou, protože jen blbec opakuje stejnou chybu vícekrát), budu vždy vděčná za skvělé děti, co spolu máme, a navždy zůstane mou láskou, i když naše soužití bylo vyloučené. Kdybychom pokračovali, jeden z nás by dnes už byl pod drnem. Jen on a moje matka mě dokázali vytočit z 0 na 100 během vteřiny. A to nejsem hysterka. I když po jeho boku se ze mě možná stávala emocionálně labilní husa.
Jeden hot a druhý čehý
Jsem od přírody poměrně zrychlená, zatímco Marek, můj exmanžel, je spíš rozvážný. Já vedle něj zrychlovala, zatímco on brzdil. Než on něco promyslel, já to měla hotové. Nervovali jsme se vzájemně. Já mu podkopávala sebevědomí jako chlapovi, přebírala jsem veškerou zodpovědnost, neboť jsem byla netrpělivá, ale sebe jsem tím zase vyčerpávala do bezvědomí.
Vděk není láska!
Spala jsem tři hodiny denně, přes noc jsem vymalovala byt, zatímco on od osmi večer spokojeně spal a ráno, když byl v šest svěží a těšil se na rodinou snídani s našimi dětmi, já chroptěla v posteli vyčerpáním. Tehdy jsem měla padesát kilo, studovala jsem, dělala jsem modelku v zahraničí, přivydělávala si různými brigádami, abychom měli peníze, klidně i uklízela barák a ve finále mi pomáhali k přežití milenci. Nebyla to láska nebo touha. Dnes vím, že jsem jim byla jen vděčná za trochu něhy a pozornosti. To mi dávalo sílu přežít.
Udělala bych pro ně vše?
Nejsem na to pyšná, ale rozhodně jsem nebyla typ mladé maminky, která neví, co roupama. Byla jsem zoufalá, nešťastná, osamělá, protože k rodičům jsem si pro podporu jít nemohla. Můj vztah s matkou byl v podstatě otřesný a její manipulativní, narcistická osobnost poznamenala vlastně celou rodinu. Své děti jsem ale milovala tak, že jsem chtěla vše vydržet, aby měli mámu a tátu. A také jsem věřila, že bude lépe. Vydrželi jsme spolu deset let. Ta největší láska mi přinesla i největší zklamání, protože byla plná iluzí a falešných nadějí. A také to odstartovalo celoživotní zdravotní potíže, které mi sakra komplikují život. Stres mi v těle udělal nevratné změny. Také mě ale psychicky zocelil, i když jsem musela prožít i další omyly, abych se stala odolnou a silnou ženou, jakou jsem dnes.
Další trefa do černého
Nicméně tato lekce nebyla dostatečná a následovala další desetiletka. Manžela jsem vyměnila za herce alkoholika. Vedle toho jsem se stala silnou prostorově. Za tři měsíce jsem přibrala 40 kg a bylo po modelingu. A mohu vám odpřisáhnout, že pokud je obezita stresová, nepomůže vám ani Ozempik. Mám odzkoušeno. Nepřibrala jsem z jídla, to bych v tak krátké době musela omrznout od lednice, ale tělo si dalo prostě stopku. Byla jsem udřená a nevyspalá k smrti. Pracovala jsem i v noci, abych ve dne měla čas na děti. S ním jsem totiž dělala už dvě práce, protože rčení „Hladový jak herec“ má své opodstatnění, a já věřila, že se kvůli mně polepší. Dnes už vím, že před jakýmkoliv závislákem, žárlivcem nebo narcisem vemte nohy na ramena a nezastavujte se. NIKDY se nezmění, pokud sami nechtějí, a to opravdu nechtějí. Jim se takový život líbí! Někdy vám podrobněji popíšu různé životní peripetie, protože dnes to již vidím s nadhledem. Následoval snad největší omyl mého života. Pingl… Dalších osm let. Mé sebehodnocení v té době muselo být tedy opravdu v červených číslech.
Muž za odměnu
Rozhodně jsem musela projít velmi dlouhou a trnitou cestu, než jsem pochopila, že se sama na sebe mohu vždy spolehnout a nikoho dalšího k tomu nepotřebuji. Že párové soužití asi už nebude má doména, protože beru v potaz i to, že jsem nemocná a nehodlám tím nikoho obtěžovat. Na dvě noci v týdnu s Johnem se vždy zvetím. Nepřemýšlím nad tím, jak je možné, že mě chce (necpu do něj peníze, jen občas uvařím), ale užívám si, jak je krásný, milý a jak mě hřeje ve svém náručí. Možná zaceluje rány, které jsem v jeho letech utržila a neprožila si to krásné, co lidé ve třiceti letech zažívají. Je to po letech chlap, kterého jsem u sebe nechala přes noc. A věřte mi, to tedy chtělo kus odvahy! A on to zvládl. Je to hrdina! Spím s dýchacím přístrojem, což znamená, že si po úžasném milování narazím na hlavu masku a zalezu pod peřinu, ze které kouká jen hadice.
Vídáme se teď…
Nevím, na jak dlouho přišel do mého života, ale už teď jsem mu za ten čas vděčná. Vím, že bude bolet, až odejde, protože on má vše krásné, a tím myslím především děti, ještě před sebou. Obávám se, že ani fakt, že disponuji vnoučaty, které může hlídat, jeho touhu po rodičovství nezaplní. Já mám odžito. Já už zestárla a on sotva dospěl. Nechci, aby mě za pár let tlačil na vozíku. Dokud vedle něj budu cítit, že žiju a mám mu co dát a vstanu z postele (což je někdy problém), budu si to užívat plnými doušky. Co má být, bude… Stejně to neovlivním. Díky bohu za všechnu bolest i zkušenosti, které ze mě udělaly tu, kterou jsem. Neztratila jsem smysl pro humor a stále se ráda směji. Možná to ze mě dělá přitažlivou ženskou, která má co nabídnout. Umím si totiž užívat život a těšit se z maličkostí! Nic nečekám. A za vše jsem vděčná. Teď momentálně za něj.
