Článek
I když herečku její fanoušci momentálně sledují především v Ordinaci v růžové zahradě, kde ji vídáme ve dvojici s Martinem Zounarem, Mahulena je duší především divadelní herečka. Čtyřicet let působila v Činoherním klubu a třicet let ji vídáme v představeních Divadelní společnosti Háta.
Herečkou doslova celý život
Mahulena již od tří let účinkovala v reklamních spotech. Od pěti let se začala dostávat drobné herecké příležitosti ve filmu. Úplně poprvé se objevila v televizním filmu Černá jáma z roku 1973 v hlavní roli s Petrem Čepkem (†54). „Bylo mi tehdy pět a v té „dávné době“ bylo z každého detailu cítit řemeslo, herci byli obrovské osobnosti a hodně se i před natáčením zkoušelo,“ vzpomíná dodnes s láskou herečka. Možná více si ji diváci pamatují z natáčení jejího prvního seriálu Chalupáři. A v seriálech ji vídáme dodnes. V současné době hraje v Ordinaci v růžové zahradě.
Strávila jsi neuvěřitelných čtyřicet let v Činoherním klubu. Nepřepadá tě teď nostalgie, že tato životní etapa končí?
Je to zvláštní, ale vůbec ne. Až mě to překvapilo. Já jsem takový atypický umělec. Vždy pro mě bylo důležitější přátelství než to, co se „tvoří“ na jevišti. Činoherák bude vždycky moje doma, kdykoli tam mohu zajít, abych se viděla s kamarády a vím, že tam mám stále otevřenou náruč. Čtyřicet let je čtyřicet let! Zažila jsem tam tu nejúžasnější éru jak na jevišti, tak v zákulisí. Činoherák vždy tvořil dějiny. Teď jen budu hrát o pár metrů níž, a to ve Studiu DVA. Hru Činoherního klubu Dámský krejčí právě komplet sakumprásk převzalo právě toto divadlo. No a pak samozřejmě pořád hraju v Divadelním spolku Háta. Tam jsem třicet let!
Často dostáváš role typu: dominantní partnerka, temperamentní milenka nebo sebevědomá, sexuálně přitažlivá žena, která má nad muži převahu. Jsi něco z toho i v soukromí?
Jsem ten typ! Ustrašenou, koktající studentku matfyzu by mi asi nikdo nevěřil. Navíc na české poměry mám dost snědý, jižanský vzhled. To byla vždy komplikace. Tvárnější obličeje jsou ve filmu vždy použitelnější. Nestěžuji si. Neměnila bych. Já jsem já. V živote jsem určitě pro soužití komplikace, jsem samostatná, rychlá, extrémně spolehlivá, vždy jsem byla, jsem vůdčí typ, a byla bych ráda, kdyby tomu tak nebylo, ale co nadělám. Mám vše vyřešené a zařízené, než se okolí vůbec nadechne. Tak to tak prostě je a vždy to rameno dávám k spočinutí já, než aby ho dal někdo mě.
Je těžší takovou ženu hrát, nebo jí i v reálu být?
Určitě je těžší tou ženou v životě být. Silný člověk je vždy ten, na koho se berou ohledy až jako na toho posledního. To často bolelo. Že jsi silná neznamená, že nepotřebuješ ochranou náruč. X krát jsem v životě slyšela: „Mahu je silná, ta to dá! Raději pomůžeme Aničce, Bětušce, Marušce atd atd…!“ Rozumíme si :) Už jsem si zvykla. Přirozený chod života. Pro mě nic moc, ale chápu to. Kdybych našla na ulici vyhladovělé kotě a lva, taky bych vzala domů kotě a doufala, že lev má vetší šanci. Smutný. Ale je to tak. Život.
Souhlasíš s názorem, že herečky věkem získávají ve svém herectví svobodu? Je něco, co sis dovolila až po padesátce, co by sis dřív netroufla?
To snad platí nejen o herectví. Každá žena je po padesátce už moudrá a stále je to krásný věk. Máte už pevně poskládané hodnoty, a to vám dává tu svobodu vidět a vědět, co je v životě opravdu důležité. A divadlo to není. Proto si dovolíte víc, a to vám do tvorby přinese lehkost a větší svobodu a radost. Mě to ujasnění si věcí v hlavě nastoupilo jen o mnoho let dřív než po padesátce, a to samozřejmě mým životem s mojí Mari, autistickou dcerkou.
Divadelní herectví je prý řehole, která se musí dělat s láskou. Musíš předvést výkon, ať už se cítíš jakkoliv, a ve tvém životě se děje cokoliv. Stalo se ti někdy, že by tě na jevišti v takové chvíli zradilo vlastní tělo nebo paměť?
Ne. Je to zvláštní úkaz a máme to tak všichni herci, že i v tech nejhorších chvílích, kdy hrajeme, nás jeviště vlastně odpojí do „jiného světa“. V tu chvíli to nejsme my, jsme postava, kterou hrajeme a mozku se tak vlastně na chvíli uleví. Propad nastane okamžitě o pauze a samozřejmě po představení. Ihned. Hrála jsem den po ztrátě maminky, v den hospitalizace dcery jsem odmoderovala obří akci, a druhý den jsem ani nevěděla, že jsem tam byla. Mozek umí neuvěřitelné věci. Divadlo je lék, ne řehole. Je to tak.
Autorský rozhovor
https://www.novinykraje.cz/2026/02/24/damsky-krejci-se-prestehoval-mahulena-bocanova-ondrej-sokol-a-radek-holub-exceluji-ve-studiu-dva/
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/damsky-krejci-ondrej-sokol-divadlo-hra-kino-cinoherni-klub-dramox.A250910_153641_divadlo_mikp
