Článek
Potkat spřízněnou duši, a nemusí to být jen partner, stačí i kamarádka, není nic lehkého. Potvrdí to každý, kdo zůstal sám. Čím je člověk starší, tím má asi větší obavy ze zklamání. K mládí patří bezstarostnost, která možná pramení z nedostatku zkušeností, ale možná i z hezkého vzhledu a mnohem větších příležitostí se s někým setkat.
Kdo chce starou ženskou?
Kam ale má jít člověk po šedesátce, když se touží seznámit? Zejména když netouží po někom, kdo vypadá jako reklama na kriminál nebo na chudobinec? Vím, o čem mluvím, pár takových jedinců jsem na inzerát poznala. Jeden měl v puse maximálně dva zuby a ten druhý zase pupek, přes který si neviděl ani na tkaničky u bot. Z dalšího táhl alkohol a ten čtvrtý? Škoda mluvit. Stále jen mlel o svých bývalkách. Zařekla jsem se, že se seznamováním končím. Občas jsem sice projevila chabý zájem o někoho ve svém okolí, například o dědu kamarádky mojí vnučky, ale moc dobře to nedopadlo. Zájem by měl, ale manželku taky. Byla jsem už dlouho sama a měla z toho čím dál horší pocit. Někdy jsem mluvila sama se sebou, jen abych slyšela nějaký hlas.
Čekala jsem čarodějnici
Už jsem si ani nečetla, jak mi to věčné ticho vadilo. Začala jsem si kupovat audio knihy, ty jediné mi trochu pomáhaly. Nakonec mě z nudy vyvedla až kamarádka Jana. Usmyslela si, že půjdeme spolu ke kartářce. „U nás v práci už byli všichni. A všichni si ji chválí!“ Nemusela mě přemlouvat. Kvůli troše zábavy bych s ní šla kamkoli, třeba na výlov rybníka v plavkách. Kartářka vypadala trochu omšele, ale i tak mi byla sympatická. Nehrála si na nějakou urozenou vědmu, nebyla v černém a neměla deset koček. Byla to obyčejná ženská v tričku a riflích.
Rozdala karty a já tři vybrala
Kartářka se na mě zvědavě zahleděla. „No, vy to nemáte lehké. Musíte si najít chlapa, to je jasné!“ Já jen pokrčila rameny, neřekla mi nic nového. Ona, jako by moje myšlenky slyšela, mi odvětila: „Ten muž, kterého hledáte, žije ve vaší blízkosti. Znáte ho, jen jste si ho doposud vůbec nevšimla. Od teď se kolem sebe rozhlížejte. Nebude to trvat dlouho a uvidíte ho! Nebojte!“ Přestože jsem jí nevěřila ani slovo z toho, co řekla, dodala mi dobrou náladu. Cestou domů jako bych se skoro vznášela.
Líbila se mi jeho počínající pleš
Pečlivě jsem začala zkoumat všechny muže, se kterými jsem se, byť jen na okamžik, setkala. Vrátného, prodavače ve stánku, souseda, spolužáka, učitele vnuka, popeláře, a dokonce i bezdomovce na konci ulice. Nic! Potom jsem šla do Zásilkovny vyzvednout balíček. Dost často jsem si něco objednávala. Seděl tam takový milý pán. Od vidění jsem ho znala roky. Zahleděla jsem se na něho a měla jsem jasno. Byl to ON! Nebylo pochyb. Měl upřímnou tvář a velké vlídné oči. Byl tak moc roztomilý!
Cítila jsem se jako zhypnotizovaná
Vůbec jsem se neostýchala. „Tak jak dlouho si k vám budu objednávat zboží, než mě konečně pozvete na kávu?“ zeptala jsem se ho a on málem omdlel z té mojí drzosti. Dokonce se trošičku zakoktal a také začervenal. „Jak víte, že se k tomu chystám už několik měsíců? Ale vy se tváříte vždycky tak odtažitě…,“ omlouval se a já se rozesmála. Hned jsem si s ním domluvila schůzku. Také proč ne, byl přece moje spřízněná duše! A nemýlila jsem se. Kartářce jsem koupila tu největší bonboniéru, jakou prodávali. Měla radost. A já taky. Se mým milým spolu bydlíme už rok a oba jsme šťastní. Audioknihy už neposlouchám, protože si povídáme od rána do večera!
