Článek
Vlastně to vypadalo jako jedno normální odpoledne. Jako odpoledne utopené v pracovním a předvánočním shonu. Jenže tohle odpoledne rozčísla rychlá zpráva: Na filozofické fakultě se střílí, na místě jsou mrtví …
To, co se dělo potom, to ví snad každý. Oněměli jsme… teda já určitě. A večer jsem tu zapálila svíčku dětem, jejichž jedinou chybou bylo to, že byly ve špatný čas na špatném místě. Byly ve škole…
V práci mám puštěné rádio a dneska jsem odložila propisku a dívala se z okna, zatímco jsem poslouchala rozhovor s maminkou jedné studentky (šéfka promine, nebylo to dlouhý), která se ten den už domů nevrátila. A nevrátila se ani ten další a už nikdy se domů nevrátí. Upřímně si neumím představit, co prožívala a prožívá.
Hlavou mi od té doby běží jedna věc, o které tam mluvila.
Proč jim neřekli, že hrozí nějaké nebezpečí, byť třeba v tu chvíli vnímané jako marginální? Proč jim nedali šanci a možnost se rozhodnout? Proč vedení fakulty a studenty neinformovali, že jeden ze studentů je ozbrojen, že…? Proč? Třeba by odešli a žili. Třeba by zůstali a nežili. Ale mohli se rozhodnout, měli mít možnost volby.
Nechci hodnotit zásah jako takový, nejsem na to odborník, neznám všechny okolnosti. Ale jedno vím. Na každém schodišti ve veřejné budově je nahoře a dole žlutý pásek, aby si toho všichni všimli, protože schodiště je nebezpečí. Nad dírou je zábradlí. Všude jsou bezpečnostní tlačítka. Nastoupíte do práce a už vás ženou na béozetpé… tohle všechno je kdyby se něco někdy náhodou stalo …
Pane ministře vnitra, pánové, co jste se ještě ten den předháněli v televizi s vyjádřeními o skvělém zásahu, řekla bych, že je čas, aby se z vás stali chlapi. Skloňte hlavy a řekněte: Omlouváme se, měli jsme jim to říct. Aby se mohli rozhodnout, aby věděli, aby to viděli stejně jako začátek schodiště, kde stačí blbě šlápnout. Jenže na tom schodišti si nejspíš „jenom“ zlámete nohu. Tohle mělo za následek daleko horší věcí… děti, které se už nikdy nevrátí ze školy.
Odpočívejte v pokoji.
