Článek
Narození známe. Víme, co obnáší, víme, co následuje. Pár probdělých nocí (někdy teda víc než pár), první zuby, slova, krůčky, škola … no, nebudu vás unavovat popisem života, kterým všichni procházíme. A na jeho konci čeká smrt. A tu neznáme, tak se jí bojíme. Bojíme se, že už nic nebude. Bude? Nebude? Kdo ví. Možná ti, kteří už umřeli.
Nechci se zamýšlet nad tím, jestli existuje posmrtný život nebo ne. To si každý z nás asi časem srovná sám v sobě. Chci se zamyslet nad umíráním.
Bolševik nás měl tak rád, že tu smrt zavřel. Teda ne tak, že by snad jako v Dařbujánovi zatloukl Smrťáka do sudu a všichni jsme žili šťastně a neumírali. Zavřel ji za zdi nemocnic a ústavů sociální péče. Abychom ji neviděli. A tak zatímco dřív bylo běžné, že lidi umírali v kruhu rodiny (tak, jako se v něm narodili), najednou umírali sami v absolutně neosobním prostředí. Až jejich rodině zazvonil doma telefon a stejně neosobní hlas jim oznámil, aby si přijeli pro věci. Hotovo, vyřízeno, konec … zvonec.
Ve své kariéře pečovatelky jsem smrt viděla mnohokrát. Viděla jsem hodně lidí na konci jejich životní cesty. A viděla jsem, že umírat se dá důstojně, v klidu, pohodě. O bolesti se postarají doktoři a sestřičky, dneska fakt žádnej problém. A o to ostatní se musíme postarat my. Protože věřte nebo ne, pokud je závěr života poklidný a pokojný, smrt najednou není zlá osoba s kosou, je to laskavá náruč, která uleví od starostí a únavy, od utrpení, že už nemůžeme dělat to, co jsme dělali a měli rádi, že už neprotančíme střevíce na zábavě, že nepůjdeme na houby, do divadla, na procházku, neupečeme buchty nebo neopravíme vnukovi autíčko. Najednou je tady konec života a smíření s tím, že naše cesta je u konce.
Mnozí bilancují, svěřují se, mají potřebu omluvit se těm, kterým ublížili, ale také vzpomínají na to hezké. A pomalu odchází někam, kam my nevidíme a kde možná něco je a možná není. Za světlem, které tam možná je nebo není. A kdyby tam náhodou nebylo, tak každá správná pečovatelka zapálí svíčku. Tak nějak pro jistotu.
Až budete sedět u postele někoho blízkého, kterého fakt milujete, uvidíte, že se vám ztrácí před očima a pomalu odchází, neproste, aby zůstal. On už se rozhodl odejít a nikdo nemá právo mu v odchodu bránit. Budete smutní, budete plakat, budete strašně chtít vrátit čas. Jestli ho ovšem milujete, tak ho prostě nechte odejít. Rozhodl se a zaslouží si klid. Zaslouží si vaše pochopení, odpuštění, pohlazení, stisk ruky. Zaslouží si, abyste mu rozuměli.
A nezapomeňte mu kromě zapálené svíčky ještě otevřít okno, duše musí dostat volnost, aby se mohla konečně rozletět nesvázaná pozemskými starostmi, bolestmi a strachy.
