Článek
Člověk přece nemůže jen tak zmizet. Přece není možné, aby zmizel a nic po něm nezůstalo.
Přesně o to se snažili nacisti za druhé světové války. Lidi prostě měli zmizet. Ale vzpomínka, ta zůstala, navzdory jejich urputné snaze vymazat určité skupiny lidí z našich životů. Kameny zmizelých v dlažbě našich chodníků připomínají, že tady kdysi někdo žil a měl zmizet.
Díky kamenům zmizelých nezmizel. A každý den nám má připomínat mnoho věcí.
Jedna moje kamarádka cestovala v Praze tramvají přes zastávku Plynárenská. Páreček hošíků se pobaveně řehtal: hahahahahaha, Plynárenská, dobrý místo pro židovskou školu. Kamarádka je naštěstí držka, tak se chopila výchovy chlapců místo jejich rodičů. Po zbytek cesty rudí hošíci (ne, že by snad byli komunisti, i když .. komunisti toho mají na rukou taky dost) zarytě hleděli do země, potili se a mlčeli.
Ukažte, prosím, svým dětem kameny zmizelých. A vysvětlete jim, že tito lidé se „provinili“ pouze tím, kdy a komu se narodili. A vysvětlete jim, že za svůj život jsou zodpovědní jen oni sami. Za všechny úspěchy, chyby, vzestupy i pády … a nikdy za ně nemůže někdo jiný. Když to ty děti nebudou vědět, bojím se, aby nám kameny zmizelých v našich chodnících nepřibývaly.
Nikdy nezapomeneme!
