Článek
Jistě, co si myslím já nebo Máňa z Horní Dolní, není vlastně pro koloběh života vůbec důležité … Nebo vlastně nakonec je, a hodně.
Internet žije novou olympijskou kolekcí. Jeden skáče radostí, další je takový rozpačitý, další potom na férovku napíše, že je to hnusný.
Nepíšu, že je to hnusný, protože pro někoho můžou bejt hnusný moje kalhoty a v životě by je neoblíkl. Píšu jednoduše to, že se mi to nelíbí. Prostě se mi to nelíbí.
Líbí se mi vlastně ten střih kalhot a tričko s límečkem k tomu, kde se mi líbí přechod barev. Jen doufám, že to není oranžové, jak se mi zdá, ale fakt červené.
Nakonec se mi líbí i ten „župánek“ pocákanej jako po nevydařeném chemickém pokusu (Díky, TMBK).
Ale nelíbí se mi to dohromady.
Možná už ve svém věku nemám ten správný vhled do módy mladých, řekla jsem si a kolekci předložila své devatenáctileté dceři.
„Matko, tak to je peklo,“ pravila a oblékla se do oversize, což je prej in, to říkají zastánci kolekce, kdy jedním dechem dodávají, že mladým se to líbí.
Nakonec vůbec nejde o župánek a nějakou tu tyrkysovou či jakou věc, jejíž smysl jsem v tom všem už nepochopila vůbec. Jde o něco úplně jiného.
Pípla jsem párkrát v diskusích, kde se všichni pohoršovali nad těmi, kterým se to nelíbí, že jsou už zase odborníci na módu, že čecháčci rozumí všemu, tak teď zase módě, že přeci o tenhle názor vůbec nejde, že se mi to nelíbí a že doufám, že se mi to smí nelíbit. Tak prej se mi to smí teda nelíbit, ale nemám se vyjadřovat k něčemu, co se mě vlastně vůbec netýká, pochodovat tam nebudu, není to moje věc. Na nějakém názoru Máni z Horní Dolní přece nezáleží.
Ne, opravdu na mém názoru nezáleží, ale záleží mi na tom, abych mohla říct: „Tohle se mi nelíbí.“ A abych to mohla říct, aniž bych se dozvěděla, jak stará, zapšklá, zakomplexovaná jsem, jak ničemu nerozumím a vlastně se do toho nebudu oblíkat, tak co je mi do toho.
A nejde o to, zda jsem nebo nejsem odborníkem na módu. Zda jsem mladá nebo stará. Jde o tu možnost říct a nedočkat se urážek. Tady totiž nejde o nic jiného než o vnímání toho, co se mi líbí. Tady se nepletu odborníkům do řemesla, netvrdím, že je země placatá, ve vakcínách jsou čipy a doktoři se nás za pomoci světových elit snaží pozabíjet. Jde jen a pouze o estetické vnímání, kdy se mi něco líbí a něco zase ne. Tak, jako se někomu líbí bílé zdi v bytě (moje kamarádka), já potřebuju barvy. Jiný má rád hnědý nábytek, další bílý. Někdo si dá záclony, jiný ne. Moje šéfka nesnáší koberce, já mám ráda svůj fejkový peršan. Atakdááááááále.
Tak už mi nezbývá než doufat, že se nějaký nový kulturní referent nepřižene, nevyrve mi mých šest náušnic z uší, protože takhle se to dneska nenosí. Bude to už jen další krok poté, co jsem se negativně vyjádřila k olympijské kolekci a … ony se vám ty moje náušnice taky líbit nemusí. A není to důležité, že se vám nelíbí, ale urážet vás nebudu, když mi řeknete, že se vám to nelíbí. Já vám je do uší nervu :-)
