Článek
Kontaktní kampaň politiků nesnáším. Příčí se mi, zdržuje mě, bere mi energii, obtěžuje mě.
Nechci se potkávat s politiky na náměstí, nechci se s nimi potkávat ani nikde jinde. Jasně, na pivo nebo do klub jít nemusím, ale když potřebuju projít, pročež na mě „útočí“ marketingový tým vybavený odznáčky, vlaječkami, čepičkami, knížečkami, letáky a dalšími propagačními (napadá mě snad i horší slovo) materiály, nasazuju výraz: Bacha, moje oči střílí, koušu a mám vzteklinu.
Když potřebuju projít z bodu A do bodu B, nepřeju si být obtěžována dotazy na grýndýl, cenu chleba, zdanění tichého vína, co mě trápí … moment!
Tak tady bych věděla. Tyhle cirkusy, taškařice … nebo tomu klidně říkejte kontaktní kampaň, ty mě trápí.
Je to prostě a jen divadlo politika, který vám dá pocit, jak strašně moc ho zajímají vaše starosti, vaše problémy, aby se potom zase uzavřel do své bubliny a na vás úplně zapomněl.
Nechci, aby mi někdo bral můj čas tím, že mě bude obtěžovat podobnými dotazy. Já totiž chci jedno jediné … aby politik pracoval, neboť za to je placen. Já jsem také placená za svoji práci a nikoho s tím neotravuju. A nechci být nástrojem vedoucím k jeho zvolení. K tomu, aby byl zvolen tady máme volby.
Takže jo … jsem prostě divná … chci, aby politik pracoval. A aby jeho práce vedla k tomu, že mně se tady dobře žije. Za to ho totiž, řekla bych, všichni platíme. A je fakt dost smutný, že k dobrému výsledku u voleb společnost vyžaduje tenhle cirkus. Zkusme o tom přemýšlet a hodit to spíš tomu, kdo fakt má výsledky. Ne tomu, kdo nám dá na náměstí odznáček, vlaječku a udělá si s námi selfíčko, co pak hodíme na socky. Už deset vteřin po vašem odchodu nebude velmi pravděpodobně vědět, co jste mu říkali.
PS: Nemám absolutně žádný problém se svobodou slova, shromažďování a dalšími svobodami. Miluju je a hodlám je bránit. Jen bych tak nějak nechtěla, aby mě někdo nutil se jich zúčastňovat, když o to fakt nestojím. Nedej Bože, aby mi před volbami někdo zazvonil doma, aby mě obšťastnil svojí přítomností a brožurou …
