Článek
Sedím pod stromy chráněná slunečníkem. Je asi pětatřicet stupňů ve stínu. Vlevo šplouchá voda v jezírku, v němž se prohánějí malinké rybičky. Nad ním se rozkládá kudrnatá vrba. Trs rákosu opodál už jí sahá po prsa. Kompozice keřů a květin, lemujících jezírko, dnes prozrazuje kreativní představivost majitelů objektu. Museli vidět, jak to bude vypadat po dvou desítkách let, jinak to není možné, říkám si a přitom posmrkuji a utírám si oči.
Dočítám Osmý život (pro Brilku) od Gruzínky Nino Haratischwili. Už několik dní ji nemůžu odložit. Čtu do půlnoci a od tří ráno. Brzy zdolám všech 850 stran a jak se znám, několik dní budu jak náměsíčná. Zbývá mi poslední kapitola.
Někdy, ne často, podobná emoce přijde. Napadá mě, že když se něco takového stane, je to, jako by pacient došel u terapeuta k prozření. Co osvítilo mne při čtení románu, jehož děj zahrnuje životy osmi generací jedné rodiny v průběhu krvavých gruzínských dějin? Na to teprve přijdu, až dočtu Osmý život.
Když mě emoce dohnala k tak hutnému výlevu, na něco jsem si vzpomněla. Také to souvisí s generačním románem. S mým Hlasem pro vraha. „Slabých“ 340 stran oproti 850. Darovala jsem ho i kamarádce, jíž budu říkat Anna. Je to mé oblíbené jméno, dávám je někdy hrdinkám knih. Tahle Anna bydlela během návštěvy Prahy u mne. Když přijela, začala mou knihu hned číst. Četla v noci po pozdních příchodech kvůli mnoha schůzkám a jednáním, četla i v tramvaji.
Kdykoli přišla ke mně domů, volala už ve dveřích: „Ahoj Olo!“ a chrlila dojmy svého dne. Takto jsme pro sebe měly těch několik pozdních večerů jejího pracovního pobytu zde. Chodily jsme spát po půlnoci, abychom probraly všechno, co zajímalo nás dvě.
Na její živé příchody jsem se vždy těšila a pokaždé jsem pro ni měla připravenu večeři. Poslední večer její návštěvy však byl jiný než všechny předešlé. Nějak dlouho nešla, už jsem zívala a přemýšlela, co ji zdrželo. Vždy mi dala vědět, kdy se vrátí. Ten čas už o tři čtvrtě hodiny překročila.
Asi v deset večer jsem uslyšela klíč v zámku. Anna přišla, ale nehlaholila jako jindy. Snad mi ani na pozdrav, který jsem jí vyslala z obýváku do chodby, kde se přezouvala, neodpověděla.
„Stalo se něco?“ lekla jsem se a vyšla za ní do chodby. Byla podezřele zticha.
Viděla jsem, že si utírá oči.
„Ty pláčeš?“ zeptala jsem se připravená na jobovku, ale ona mě objala a řekla: „Musím tě obejmout. Dočetla jsem tvoji knížku. Když jsem vystoupila z tramvaje, chybělo mi několik stran. Musela jsem to dočíst, tak jsem stála před domem a četla. „Olo, tys mě dostala.“
Anna je velkorysá žena. Umí se nadchnout a pochválit. Sama také píše, ale nezatěžuje se rivalitou. Je sebevědomá.
Na tuto knížku byly různé ohlasy. Mám díky tomu po republice i několik velmi dobrých přátel, ale nevím o nikom kromě Anny, kdo měl takovou emoci.
V žádném případě se nehodlám srovnávat s Nino Haratischwilli. Kdo mě zná, uvěří mi to. Upřímně ani nedohlédnu tak vysoko, jak vysoko si Gruzínka stojí ne žebříčku mých autorů a kdyby se mi nestalo to, co jsem tu popsala, ani bych si na reakci Anny nevzpomněla. Je to už šest let a vidíte, bylo to ve mně někde zasunuto a muselo to ven v podobné situaci.
Tohle dokáže s vnímavým člověkem udělat třeba i hudba. Přijde okamžik, kdy vámi projede slast souznění. Nebo stojíte před obrazem a ne a ne od něj odejít. To se mi stalo na několika vernisážích. Bylo to tak silné, že jsem ty obrazy a jiná, menší díla, pořád viděla. Cestou domů, v noci, ráno, sotva jsem se probudila. Jasně že je mám doma, jen jsem řekla autorům, že už nepřijdu na žádnou jejich vernisáž. Jedna věc je pořádně si poplakat dojetím nebo štěstím, druhá věc vydávat se z úspor.
Zkrátka, jen jsem chtěla napsat, že život je krásný v jeho mnoha podobách. Obzvláště když nás přinutí si pěkně poplakat v úžasné přírodní scenerii horkého léta.
