Článek
„Dneska je středa, miláčku,“ řekne ona po večeři s tajemným úsměvem. On zvedne hlavu od mobilu, lehce se lekne a hlavou mu bleskne: „Sakra, narozeniny? Výročí? Nebo… středa?“ Ano, středa. Den, kdy se kdysi spontánní vášeň proměnila v udržovací servis vztahu. Ne že by to bylo špatné – jen to prostě připomíná víc servisní prohlídku než romantický film.
Z ženského pohledu to ale není povinnost, nýbrž rituál. Malý svátek intimity, chvíle, kdy si na sebe konečně udělají čas. V pondělí se to nestíhá, v úterý se regeneruje, ve čtvrtek bývá fotbal a v pátek už je člověk duchem u vína. Středa je zlatý střed týdne i vztahu. A aby to nebyla rutina, přidá se romantická logistika – svíčka, čisté povlečení, trochu vůně a naděje, že si toho on všimne. On si všimne. Ale často až po akci, když se ptá, proč to povlečení tak klouže.
Z mužského pohledu je středa trochu jiný kalibr. Večer se cítí jako hrdina, který přežil pondělí, úterý i poradu s šéfem, a teď se snaží vypadat živěji než jeho baterka v notebooku. Vášeň ano, samozřejmě, ale mohl by ji posunout tak na sobotu po obědě? Jenže když zazní to magické „Dneska je středa, miláčku,“ ví, že odpor je marný. Nastává boj mezi únavou a citem, mezi pohodlím gauče a tradicí vztahu. A často vyhraje obojí – protože i když to začne ze zvyku, skončí u smíchu, polibku a připomenutí, že středy vlastně nejsou vůbec špatné.
Možná je to trochu z povinnosti. Možná trochu ze zvyku. Ale právě v tom je kouzlo dlouhodobých vztahů – že si v tom chaosu najdou svůj malý ostrov pravidelnosti, kde se na chvíli všechno zastaví. Takže ano, dneska je středa, miláčku. A jestli je to povinnost, rituál, nebo jen hezký důvod sundat tepláky, to už je vlastně jedno. Hlavní je, že jsme si na sebe vzpomněli.
