Článek
Nedávno jsem zase seděl v tramvaji. Cestou z lékárny, trochu unavený, ale ne tolik, abych nevnímal dění kolem sebe. Přistoupila mladá žena, možná něco přes třicet. Vypadala vyčerpaně, ta dnešní doba dává zabrat všem. A tak jsem se zvedl a pustil ji sednout. Podívala se na mě překvapeně, trochu rozpačitě, ale poděkovala.
A pak mi to došlo. Vstává pán v letech a sedí mladí.
A já si říkám: jsem divný já, nebo je divná doba?
Když jsem byl mladší, rodiče a učitelé nás vedli k tomu, že se ve veřejné dopravě zvedneme. Bez debat. Starší, těhotná žena, maminka s dítětem, člověk o holi, prostě samozřejmost. Dnes to samozřejmost není. Dnes se často dívají mladí do mobilu, dělají, že nevidí, nebo se možná opravdu nechtějí dívat.
Ale víte co? Já si nemyslím, že jsou nutně nevychovaní. Spíš je to jiná doba. Lidé jsou unavení jinak, psychicky, přetížení, zahlcení informacemi. Mnozí z těch mladých, co sedí, třeba celý den stáli v práci. Jen už nemáme mezi sebou tu nepsanou domluvu, že úcta se projeví skutkem, nejen postojem „v duchu“.
Když já vstanu a pustím sednout někoho mladšího, neznamená to, že chci moralizovat. Je to spíš můj způsob, jak si zachovat něco z té staré slušnosti, která se mi osvědčila. Mně to neublíží, a možná to někoho jiného donutí zamyslet se, třeba hned v příští jízdě.
Možná jsem staromódní. Ale raději budu staromódní než otupělý.
Možná to není o normálnosti ani o věku. Možná jde jen o to, že když se člověk zvedne, neztratí nic, ale někomu jinému tím může na chvíli vrátit víru v obyčejnou lidskost. A ta by přece měla mít v MHD vždycky místo k sezení.
