Článek
Existuje zvláštní žánr vtipů, odehrávajících se v ordinaci. Lékaři v nich nejsou jen zástupci medicíny, ale i odvážní badatelé lidské vášně. Mezi nimi kraluje ten o krásné mladé slečně, která přijde a pronese:
„Pane doktore, já se po sexu pokaždé rozbrečím.“
Doktor zpozorní. Trauma? Hormonální nerovnováha? Citová prázdnota?
„Vážně pokaždé?“
„Ano, zkoušela jsem to s mnoha muži a pokaždé.“
Zkušený odborník cítí povinnost pomoci. Jenže dívka je nejen pacientka, ale i půvabná žena, a tak mu okamžitě proběhne hlavou myšlenka. Proč nespojit příjemné s povinností?
Pustí se do toho poctivě, s vervou a výdrží, jakou by mu záviděl nejeden kolega. Půl hodiny terapie a doktor má pocit, že odvedl maximum. Slečna chvíli vypadá spokojeně, pak začne nahazovat k pláči, nejdřív tichý nádech, potom slza, až nakonec skutečně vzlykne.
„Vidíte,“ povzdechne si doktor, „ani já jsem nepomohl.“
Ona mezi vzlyky vydechne:
„Ale ne, pane doktore… já brečím, protože to bylo jako s každým málo.“
A tady spočívá celé kouzlo vtipu. Žádné trauma, žádná záhada. Prostě fakt, že i ten nejlepší muž může být pro některé ženy pořád jen další v řadě.
A to je diagnóza, na kterou žádná medicína nestačí.
