Článek
V pátek mi manželka s ledovým klidem, který vždy předznamenává bouři, řekla: „Miláčku, vynes prosím ten odpad.“
Banální úkol. Popadl jsem pytel, nazul pantofle a vyrazil směrem k popelnicím.
Tam jsem potkal kolegu z práce. Zrovna jsem pytel odhodil do kontejneru, takže úkol byl splněn. Už jsem chtěl otočit domů, když se ozvalo: „Hele, je pátek, jedno pivko neuškodí.“
A to jedno pivo bylo jako křen. Tak studené, tak čerstvé, že se z něj stala brána do úplně jiného vesmíru. Jedno se přelilo v druhé, třetí, čtvrté a s každou sklenicí rostla ochota dělat hlouposti. Nakonec padl návrh, že bychom měli „rozšířit kulturní obzory“ – a skončili jsme na diskotéce.
Tam už se realita úplně rozmazala. Disko koule se točila, hudba řvala a já si říkal, že je nejvyšší čas zapadnout do davu. Jenže díky mým papučím, které jsem měl zrovna na nohou, se každý krok stal vizuální show. Lidé kolem mě se začali smát, tleskat a najednou jsem byl korunován králem parketu – králem papučí.
Ráno jsem se probudil na gauči v cizím bytě, vedle svého stejně opilého kamaráda, který mě zlákal na diskotéku. Hlava těžká, v uších pořád duněla diskotéková verze lidovky. Chtěl jsem se vrátit domů, ale cestou jsem narazil na partu známých, co pořádali grilovačku. „Aspoň na chvilku,“ lákali mě. Jenže to pivo, které mi podali, bylo zase jako křen. A když je pivo jako křen, čas přestává existovat. Takže chvilka se protáhla na celý den i noc.
Když bylo po všem, rozhodl jsem se, že domů půjdu radši rovnou z práce, abych alespoň působil dojmem, že jsem celý víkend tvrdě makal. Jenže moje košile byla načichlá kouřem z ohně, oči svítily jako červené kontrolky a v kapse jsem našel papuč, který z něj udělal jasný důkaz, že jsem byl králem parketu.
Doma mě čekal soud. Manželka stála ve dveřích, ruce zkřížené, pohled přísnější než dopravní policista po noční směně.
„Takže,“ spustila, „šel jsi vynést odpadky v pátek. Teď je pondělí. Nějaká otázka?“
„Ano,“ špitl jsem, „pytel je v popelnici a pivo… bylo jako křen.“
Od té doby, kdykoli slyším slova „běž vynést odpadky“, vyrážím tak rychle, že bych mohl přeběhnout i sprintera. Protože nikdy nevíte, jestli se vrátíte za pět minut… nebo až po víkendu.
