Článek
Před nedávnem mi napsala moje bývalá manželka. Krátká SMS, že by se mnou potřebovala mluvit osobně. Nenapsala proč, a tak jsem si myslel, že půjde o něco ohledně dětí nebo vnoučat. Domluvili jsme si schůzku v kavárně a já přišel v klidu, bez očekávání.
Naše manželství skončilo dávno a v míru. Dohodli jsme se na rozdělení majetku i péči o děti, nikdo nikomu nic nevyčítal. Děti dospěly, mají své rodiny, a my jsme se naučili spolu normálně mluvit. Občas se potkáme na oslavách vnoučat, pozdravíme se, prohodíme pár vět. Měl jsem za to, že minulost je uzavřená a mezi námi není nic, co by se muselo řešit.
V kavárně byla v dobré náladě, povídala o dětech a o tom, že by chtěli s přítelem odjet na dovolenou. Všechno vypadalo naprosto obyčejně, dokud nezměnila tón a neřekla:
„Víš, chtěla jsem tě o něco poprosit. S přítelem bychom chtěli jet do exotiky, ale letos to finančně nějak nevychází. Ty se máš dobře, daří se ti, tak jsem si říkala, že bys mi mohl trochu přispět. Vždyť máš přece povinnost, abych se měla stejně dobře, jako kdybychom se nerozvedli.“
Na chvíli jsem si myslel, že to říká v legraci. Jenže nemyslela. Seděl jsem tam a přemýšlel, jestli opravdu slyším správně. Po tolika letech, kdy každý žije svůj život, si opravdu myslí, že bych měl financovat její dovolenou, a ještě s jejím novým partnerem.
Snažil jsem se zachovat klid. Řekl jsem jí, že náš rozvod byl férový, že jsme si všechno vypořádali a že mezi námi už dávno nejsou žádné závazky. Ze zákona neexistuje žádná povinnost dorovnávat bývalému partnerovi životní úroveň. Po rozvodu si každý nese odpovědnost sám za sebe.
Je pravda, že v některých případech může bývalý manžel požádat o finanční pomoc, ale jen tehdy, pokud se ocitl v opravdové nouzi a není schopen se sám uživit. To se však týká vážných životních situací, ne dovolené u moře. Výživné po rozvodu není automatické, vždy ho musí posoudit soud, a týká se jen lidí, kteří se opravdu nemohou sami postarat o své základní potřeby.
Chvíli mlčela. Bylo vidět, že ztrácí půdu pod nohama. Pak zhluboka vydechla a řekla tiše:
„Já vím, že to asi zní hloupě. On mě do toho trochu natlačil. Říkal, že bys měl mít pocit zodpovědnosti, když se ti vede líp než nám. Já bych sama od sebe si o peníze nikdy neřekla.“
Najednou z ní spadla ta sebejistota, kterou měla na začátku. Vypadala rozpačitě, skoro provinile. Omluvila se, že to vůbec otevřela a že to byl nápad jejího partnera. Řekl jsem jí, že se nezlobím, že chápu, že někdy lidé v těžších chvílích sahají po zvláštních řešeních. Ale že je lepší nechat minulost minulostí a nestavět na ní nové požadavky.
Nakonec jsme si dopili kávu, mluvili o vnoučatech a rozloučili se v přátelském duchu. Cestou domů jsem přemýšlel, jak zvláštní jsou lidské vztahy. I po dvaceti letech dokážou překvapit. Měl jsem radost, že jsme si to vyříkali bez hádek a že omluva přišla sama od sebe.
A taky jsem si znovu uvědomil, že některé kapitoly v životě je lepší nechat uzavřené. Ne proto, že by byly špatné, ale protože svůj účel už splnily.
