Článek
Nedávno jsem se přesvědčil, že poctivost se ne vždycky vyplatí.
Šel jsem z práce a na chodníku jsem si všiml peněženky. Ležela tam a v dohledu nikdo nebyl.
Zvedl jsem ji, otevřel – jen pár drobných, občanka, pár věrnostních kartiček. Aspoň vím, komu patří.
Váhal jsem, jestli ji odnést na policii nebo přímo majiteli. Jelikož podle adresy pán bydlel nedaleko, rozhodl jsem se odnést mu ji domů.
Cítil jsem se docela dobře, že udělám něco správného. V dnešní době se přece člověk často bojí i zastavit, natož něco vrátit.
Zazvoním, otevře pán tak padesát, šedesát let.
Říkám mu: „Dobrý den, našel jsem vaši peněženku na ulici, přinesl jsem ji.“
Podám mu ji a čekám, že mi poděkuje.
Jenže místo toho se na mě podívá podezřívavě a spustí:
„A kde jsou peníze? Bylo tam několik tisíc! Vy jste mi je ukradl!“
Zůstal jsem stát jak opařený. Vysvětluju, že v peněžence žádné peníze nebyly, že jsem ji otevřel jen kvůli dokladům, abych našel adresu. Ale bylo to marné, nedůvěra, křik, obvinění.
Snažil jsem se zachovat klid, ale v tu chvíli už jsem věděl, že to nemá smysl. Otočil jsem se a chtěl odejít.
Jenže sotva jsem sešel ze schodů, pán za mnou začal křičet přes celý dům:
„Zloději! Já to oznámím na policii! Já si vás najdu!“
Zastavil jsem se, otočil a jen tiše řekl:
„Dělejte, jak myslíte. Já jsem udělal, co jsem považoval za správné.“
A odešel jsem.
Cestou domů jsem cítil zvláštní směs vzteku a smutku. Nejen proto, že mě obvinil, ale i protože jsem si uvědomil, jak těžké je dnes věřit dobrým úmyslům.
Možná že z peněženky někdo předem ukradl peníze a pak ji pohodil na chodník.
Kde je pravda, se asi nikdy nedozvím.
Ale vím jistě jedno, už nikdy ze země nic nezvednu.
