Článek
Kdysi dávno, za dob mých studií, jsme trávili volné chvíle všelijak, trochu učením, ale víc takovou tou studentskou kulturou. Kino, výstavy, plavečák, zimák, občas koncert v kulturáku. Ale většina našich kulturních podniků končila v některé z tehdejších hospůdek, kde pivo stálo pár korun a morálka se občas hledala pod stolem.
Každá hospoda měla své kouzlo a své osazenstvo. Někde se hrál mariáš o drobné, jinde duněl jukebox a v rohu se vždycky našel někdo, kdo měl potřebu si něco dokazovat. A právě tam občas vstoupili oni, ti, co si pletli zábavu s bitkou a dobrou náladu s výzvou.
Všechno to začínalo nenápadně. Jeden pohled přes lokál, trochu posměchu a pak ta věta, která se stala klasikou všech hospod s pochybnou pověstí:
Pojď na férovku!
A hned za tím oblíbené:
Kolik ti je?
Je mi dvacet, odpovím klidně.
Nás je taky dvacet, zazní s úsměvem, který nevěstí nic dobrého. A už to vypadá, že bude veselo jinak, než jsme plánovali.
V tu chvíli pomáhá jedině rychlá hlava a suchý humor. Sáhnu do kapsy, vytáhnu korunu a s kamennou tváří povídám:
Tak dobře, kdo dá první ránu, vyhrává. Ale nejdřív pán nebo orel?
Celý podnik ztichne. U vedlejšího stolu přestane šustit mariáš, někdo zvedne oči od půllitru. Všichni sledují, jak koruna letí vzduchem, točí se v záři zářivek jako stříbrná koule osudu. V ten zlomek vteřiny, kdy se všichni soustředí na její lesk, se rozhodnu.
Udělám krok vpřed, krátký, rychlý, nečekaný. Dám první ránu, ne silnou, ale přesnou. Stačí na to, aby ten, co mě vyzval, ztratil rovnováhu a zůstal překvapený stát. A než se kdo vzpamatuje, už jsme ve dveřích. Táhnu kamaráda ven, studený noční vzduch nás udeří do tváře a my se smějeme, až se za námi ozývá jen bouchání dveří a tlumený hluk lokálu.
Nebyl to návod k odvaze, spíš studentská taktika přežití. Ale fungovala. A dnes, když si na to vzpomenu, nevidím v tom strach, jen smích, přátelství a tu lehkomyslnou jistotu, že svět patří nám.
Jo, doba studentská, ta byla prostě férová.
Doslov:
Vzpomínka na časy, kdy férovka znamenala víc odvahy než síly. Kde každý moment byl možností smát se, učit se a ukázat, že někdy je největší vítězství v tom, kdo dokáže odjet s úsměvem a bez újmy.
