Článek
Se sestrou a švagrem máme fakt pohodový vztah.
Žádný dusno, žádné „no tak se teda někdy stavte“.
Ne. My se fakt navštěvujeme, jezdíme spolu na dovolený, slavíme svátky i narozeniny… a protože děti už jsou velké, máme konečně klid. A proto někdy bývá až moc veselo.
Švagr je totiž vtipálek, já také nejdu pro srandu daleko. A někdy to dopadne tak, že je veselo až moc… a že se to vleče roky.
Jeho úder:
Slavil jsem kulatiny. Takové ty vyšší. Takové ty, kdy se ráno podíváte do zrcadla a říkáte si:
„Kdy se to stalo?“
A švagr mi přinesl dárky:
francouzské hole
invalidní vozík
bažanta
a balení jednorázových plen
A k tomu blahopřání:
„Když nemůžeš… tak nemusíš.“
Všichni se řehtali, já taky, ale už v tu chvíli jsem věděl, že pomsta bude sladká.
Rok poté
Sedím jednou u kafe a říkám nahlas:
„Co bych mu tak koupil?“
A manželka, úplně klidně, jen tak, jako by navrhovala koupit nový zubní kartáček, povídá:
„Co mu koupit erotickou hračku?“
A bylo vymalováno.
Internet.
Klik.
Objednávka.
Kurýr.
Den D
Velká oslava. Dárky se vrší na stůl.
On trhá papír. Zastaví se. Ztuhne. Zadívá se na mě.
A já předávám blahopřání:
„Když nemůžeš… tak nemusíš.“
Jemu spadla brada.
Pak zrudl.
A zařval:
„Já můžu!“
V tu chvíli to bouchlo – celý stůl se složil smíchy.
Švagr to nevydržel. Vzal kladivo, hřebík – a tu hračku přitloukl na trám v pergole. Jen tak. Symbolicky. Jako trofej.
A moje sestra mezi slzama smíchu pronese:
„Tak a mám po ptákách!“
A to už švagr taky prasknul a smál se s náma.
Epilog
A ta hračka?
Je tam přibitá dodnes.
Takový malý památník.
A pokaždé, když kolem projdeme, určitě oba víme:
Když chlap nemůže… tak nemusí.
Ale hlavně, že se může pořád smát.
