Článek
Ráno, metro narvané lidmi. Stojím u dveří, manželka těsně za mnou, a snažím se jen udržet rovnováhu, zatímco vagón sebou škube jak v posledním tažení.
Najednou slyším šepot:
„Už zase… někdo se mi otírá o zadek. Viděl jsi někoho?“
Rozhlížím se po lidech, snažím se najít viníka. „Ne,“ odpovím tiše, protože kolem je těsno a nikdo se ani nepohnul.
Po chvíli se manželka znovu snaží něco říct:
„Už zase… vážně, někdo…“
Zaměřím pohled na její zadek a při dalším prudkém cuknutí vagónu s údivem koukám, jak bageta z mé tašky s nákupem se otírá o její zadek.
Manželka sebou cukne a snaží se dokončit větu:
„Už… zas…“
Bageta se znovu mírně pohne při dalším houpnutí vagónu a její reakce je ještě výraznější. Dřív, než stihne doříct, se začínám smát.
„Ten úchyl… je bageta v naší tašce,“ říkám mezi záchvaty smíchu.
Manželka se na mě otočí s pohledem, který by dokázal zastavit celý vagón. Bageta se ještě jednou mírně pohne, a oba už se smějeme.
„Příště si tašku dej dopředu,“ řekne mezi smíchem.
„Jo,“ přikývám.
A v duchu si slibuju: radši koupím dvě kratší bagety. Co kdyby příště obtěžovala nějakou cizí ženu.
Metro zastavuje, vystupujeme. Já s rudýma ušima, manželka se smíchem. A já si znovu slibuju, že bageta už nikdy nepůjde do tašky při ranní špičce.
