Článek
V práci jsme makali od nevidím do nevidím. Každý šroubek, každý detail, všechno jsme řešili do puntíku a přitom se snažili přijít s nápady, které posunou firmu dál. Jenže náš nový šéf měl zřejmě úplně jinou představu o efektivní práci. Přesčasy škrtal s ledovým výrazem a snížil nám prémie, protože prý nepracujeme na sto procent.
Ironie byla nepřehlédnutelná. Vždy jsme dodrželi termíny, zakázky odcházely bez reklamací a většina těch geniálních nápadů, které náš nový šéf prezentoval jako své vlastní, byla ve skutečnosti naše. Když jsme se na něj podívali, neříkal nám nic nového, jen další úkoly, další škrty a jeho vlastní ego rostoucí do nebes.
Po dlouhých měsících frustrace jsme se rozhodli, že už nebudeme jen pasivně přihlížet. Vymysleli jsme plán, tajnou strategii přežití i malého vítězství. Každý e-mail, každý návrh, každá naše práce šla do sdíleného dokumentu, ne proto, abychom se mstili, ale abychom měli důkaz, že to my jsme ti, kdo skutečně drží firmu nad vodou. Každý věděl, že není sám. Když náš nový šéf snížil prémie, hned jsme si připomněli, že jsme tým a dokážeme to zvládnout společně. Už žádné házení se navzájem přes palubu.
Do prezentace jsme dávali takové detaily, že bylo hned vidět, kdo skutečně stál za nápady. Každý graf, každá čísla, každý krok procesu, všechno bylo naše dílo. Náš nový šéf se snažil vystupovat jako autor, ale naše konkrétní znalosti a připravené odpovědi ho okamžitě prozradily. Klienti se ptali na detaily, na které on neměl odpovědi, a my jsme klidně vysvětlovali, jak a proč jsme k nim došli. Někdy jsme v prezentaci vynechali klíčový detail, bez kterého celé vysvětlení nedávalo smysl. Klienti se samozřejmě hned ptali a náš nový šéf zůstal zaraženě mlčet. My jsme jen klidně vysvětlili, jak to funguje, a bylo hned jasné, kdo opravdu rozumí každému kroku projektu. Najednou bylo zřejmé, že většina těch geniálních nápadů patří nám a náš nový šéf si mohl jen tiše míchat kávu, zatímco my se interně smáli.
Od té chvíle jsme věděli, že i když náš nový šéf může mít titul a ego, skutečná práce je v našich rukou. A to byl malý, ale sladký triumf. Respekt, který jsme si zasloužili, konečně nebyl jen mezi námi, ale viděl ho i celý tým vedení.
Nakonec nás na jedné úsekové poradě náš nový šéf obvinil, že ho před vedením shazujeme a házíme mu klacky pod nohy. To už byl vrchol a společně jsme se do něj pustili a předestřeli mu naši verzi, jak se k nám chová on. Chvíli bylo tíživé ticho a bylo vidět, že přemýšlí. Nakonec zvedl oči, omluvil se nám a řekl, že na něj vrcholový manažer v určitých věcech tlačil a že všechno nebylo z jeho hlavy, a že si nad tím společně sedneme a budeme hledat společné řešení.
