Článek
Zoologická zahrada bývá pro většinu lidí klidným útočištěm. Procházka mezi výběhy, smích dětí, vůně párku s hořčicí. Ale někdy si člověk ze zoo odnese víc než jen fotky a magnetku — třeba i drobnou lekci o manželství.
Byl teplý jarní den a skupina návštěvníků se zastavila u výběhu s mohutnými zvířaty. A právě v tu chvíli se samec rozhodl ukázat, že je pánem stáda. Dav ztichl, jen ošetřovatel, který provázel skupinu, zachoval klid a s profesionálním úsměvem využil situace.
„Vidíte?“ ukázal na samce. „Tento samec to dělá každý den.“
V publiku to zašumělo. Někteří se rozpačitě zasmáli, jiní dělali, že se jich to netýká. A mezi nimi stála paní, která se okamžitě otočila ke svému muži:
„Karle, slyšel jsi to?“
Karel přikývl, aniž by spustil oči ze zvířete. V koutcích úst mu ale cukalo a v pohledu mu jiskřilo cosi, co manželky poznají na první pohled. Pomalu se obrátil k ošetřovateli a klidným hlasem se zeptal:
„A dělá to každý den se stejnou samicí?“
Ošetřovatel se pousmál — nebyl to první podobný dotaz, který slyšel. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděl. „Střídá všechny samice ve stádu. To je přirozené chování.“
Karel pomalu pokrčil rameny a vážně se otočil ke své paní:
„Slyšelas to, Marie?“
Okolí vybuchlo smíchem. Marie zrudla, ale v očích jí hrálo pobavení. Naklonila se ke Karlovi a polohlasně utrousila:
„Jo, ale ten samec taky asi nechodí večer s pivem k televizi.“
„Možná ne,“ odpověděl Karel s úsměvem, „ale má můj obdiv.“
Ošetřovatel, který statečně udržoval výraz odborníka, pokračoval dál:
„U těchto zvířat je to přirozené. Samec musí dokazovat sílu i kondici, aby si udržel postavení ve stádu.“
„Takže disciplína, pestrost a pravidelnost,“ shrnul Karel. „To bych měl možná taky zkusit.“
Marie protočila oči: „Začni tou disciplínou.“
Dav se znovu rozesmál a i ošetřovatel se tentokrát neubránil. „Příroda nás umí inspirovat,“ poznamenal smířlivě.
Zbytek prohlídky už probíhal v lehké, pobavené náladě. Karel občas utrousil další poznámku, Marie ho zpražila pohledem, a skupina návštěvníků si odnášela kromě poznatků o zvířatech i jeden lidsky hřejivý zážitek.
Když pár odcházel, Karel se ještě jednou ohlédl k výběhu, kde samec spokojeně odpočíval, a poznamenal:
„Vidíš, Marie, i zvířata umí mít pestrý den.“
Marie se usmála:
„Jo, ale rozdíl je v tom, že on o tom doma nemusí diskutovat.“
A tak ze zoo odešli ruku v ruce, oba se smíchem. Možná si neodnesli novou magnetku na lednici, ale zato příběh, který se bude doma vyprávět ještě dlouho — pokaždé zakončený jedinou větou:
„Slyšelas to, Marie?“
