Článek
Nejdřív jsme si mysleli, že mu to možná ulétlo větrem. Nebo mu to z vidlí přeskakuje nějak samo.
Jenže jednoho dne jsme ho načapali v přímém přenosu.
Jeho reakce? Žádná omluva. Jen takovým „důchodcovským švihnutím rukou“ pronesl památnou větu:
„Aby jste se kvůli pár peťourům nepotentočkovali.“
Jenže to nebylo „pár“.
Peťour, jak známo, se množí tempem, že i králíci by se zastyděli.
Dlouho jsme nechtěli dělat kovbojku. Ale když nepřestával, tak jsme pár dní počkali… a plevel mu naházeli zpět.
A tím jsme v něm probudili čerta.
Za plotem následoval řev, který by přehlušil i motorovou pilu ve stodole.
A to, že nás pomluvil u půlky ulice? To jsme rozdýchali.
Ale když nám přišla obsílka z obecního úřadu k podání vysvětlení – tam už nám pěnila krev.
A teď pozor.
U komise soused nedokázal prokázat, že jsme mu ten plevel naházeli zpět.
My tvrdili, že si to tam musel nechat sám.
A tím to pro něj skončilo.
My jsme spor vyhráli.
Dodnes nás ale nepozdraví. Ani kývnutí, ani „dobrý“.
Je nám to vlastně líto – mohli jsme mít normální sousedské vztahy.
Ale hranice slušnosti překročil on, první, jako když přehodí tu první hrst peťourů přes plot.
A tak to celé začalo. A tak to celé skončilo.
A vlastně poučení?
Plevel se nemá házet přes plot.
Hlavně ne na někoho, kdo má kameru.
