Článek
Na začátku to vypadalo idylicky. Soused si pořídil pár slepic – prý pro děti, aby „viděly, odkud se berou vajíčka“. My jsme si řekli: proč ne? Trochu venkovské poezie neuškodí. Jenže brzy se ukázalo, že mezi představou o šťastných slepičkách na zelené louce a realitou slepičího tábora u našeho plotu je značný rozdíl.
Kurník pod pergolou
Soused si totiž postavil výběh přesně u našeho plotu, hned vedle pergoly, kde trávíme letní večery. Zatímco dřív jsme si tam vychutnávali grilovačku a víno, teď jsme se učili rozpoznávat jemné tóny slepičinců podle směru větru. Ranní kokrhání nahradilo budík a kvokání tvořilo neodmyslitelný soundtrack našich víkendů.
Pokusy o mír
Snažili jsme se to řešit po dobrém. Nejprve ústně: „Franto, zvaž, prosím tě, jestli by ten kurník nešel posunout dál, máme to fakt přímo pod nosem.“
Franta přikývl a usmál se, že se na to podívá. Od té doby se na to zřejmě dívá dodnes – přes slepice.
Pak jsme to zkusili písemně. Dopis, slušný tón, žádné emoce. Výsledek? Ticho. Kohout nás druhý den pozdravil ještě o půl hodiny dřív, jako by ocenil naše snahy.
Potkani? Ti se mají!
Situace se mezitím zhoršila. Kurník se stal rezortem „U Spokojeného hlodavce“. Potkani tu mají plnou penzi – zrní, voda, teplo a žádný stres. Naposledy jsme je viděli, jak si to štrádují přes pergolu, jako by prováděli večerní inspekci.
Franta tvrdí: „Potkani byli vždycky.“ Jasně, jen teď mají jmenovky a vlastní vchod.
Světlo na konci tunelu
A pak, když už jsme to skoro vzdali, Franta se přece jen umoudřil. Kurník přestěhoval na druhý konec zahrady, kde vítr fouká jinam a kde se vůně slepičince stává jen neurčitou vzpomínkou.
