Článek
Na střední jsme měli třídní učitelku, která byla „metr“, přísná, nekompromisní a nikdy nám nic nedávala zadarmo. A upřímně, vůbec nebyla hezká. Z pohledu sedmnáctiletých kluků jsme ji proto neměli rádi.
Jednou, během přestávky, napadlo někoho napsat na tabuli o ní neslušné přirovnání. Všichni jsme se tomu smáli, smích byl hlasitý a bezohledný. Jenže osud chtěl, aby právě v tu chvíli vstoupila do třídy. Když si přečetla, co jsme napsali, nastalo hrobové ticho. Řekla jen:
„Smažte to.“
A se skloněnou hlavou odešla.
Najednou jsme si uvědomili, že jsme to opravdu přehnali. Seděli jsme tam zticha, s pocitem viny, čekajíce, co přijde dál.
Po přestávce přišla znovu. Podívala se na nás, její pohled byl klidný, ale pronikavý. Tiše řekla:
„Vím, že nejsem hezká na těle, ale jsem hezká na duši. A to umí ocenit jen můj manžel.“
Pak se jen usmála a ani slovo víc. Tak to skončilo. Nikomu o tom nikdy neřekla. Asi věděla, že by se věci mohly zbytečně zhoršit.
Další den se na jejím stole objevily květiny, tiše, anonymně. Přejela třídu pohledem, lehce se usmála a přijala omluvu, aniž by někdo přiznal, že je to od něj. Od té chvíle snad neměla vděčnější třídu než tu naši. A při maturitě? Pomohla každému, jak mohla.
Byla to lekce, kterou jsme si všichni zapamatovali. Tehdy jsme pochopili, že skutečná krása se nevidí očima, ale cítí srdcem.
