Článek
Byl pátek odpoledne, konec směny.
Všichni už se těšili domů a u turniketu se vytvořila dlouhá fronta odcházejících. Každé pípnutí čipu znamenalo drobnou úlevu, ještě tři lidi, ještě dva, a jsem venku.
Když přišla řada na mě, přiložil jsem čip.
Pípnutí… a nic. Turniket mě odmítl pustit.
Z rohu už se přibližoval člen ostrahy, jeden z těch, co tu dělají přes externí bezpečnostní agenturu.
„Dobrý, pane, dneska to padlo na vás!“ zahlaholil, aby to slyšeli všichni v řadě.
„Namátková kontrola, alkohol a taška!“
V tu chvíli se za mnou ozvalo pobavené mručení a smích.
„Hele, Franto, že tys to přepísknul!“ křikl někdo zezadu.
„Možná máš v tašce něco ukradeného!“ přidali se další.
Lidé se bavili, přihlíželi, někdo si to dokonce natáčel na mobil.
Zrudl jsem, ale zůstal klidný. „Promiňte,“ řekl jsem ostraze, „ale já odmítám. Nemáte právo mi prohledávat batoh ani dávat dýchnout.“
Ochranka na mě koukala s nepochopením. „Musíte, máme na to interní směrnici,“ odpověděl muž v uniformě, který se zjevně těšil, že ukáže svou pravomoc.
„To jo,“ řekl jsem klidně, „ale interní směrnice nemůže být nad zákonem.“
Zatímco kolem mě lidi s pobavením sledovali scénu, v hlavě jsem si rychle srovnal, co vím.
Podle § 316 zákoníku práce může zaměstnavatel provést zkoušku na alkohol, ale jen prostřednictvím pověřené osoby, zpravidla vedoucího pracovníka.
A rozhodně ne ostrahy z externí agentury, která není mým zaměstnavatelem.
A co se týče batohu, žádný předpis nedává zaměstnavateli právo prohledávat osobní věci zaměstnanců.
Zákoník sice říká, že zaměstnavatel může „přiměřeným způsobem kontrolovat, zda zaměstnanec nevynáší věci firmy“, ale to znamená jen vizuální kontrolu nebo dohled nad prostorem, ne zásah do osobní integrity.
Na to má právo jen Policie ČR, a to jen v odůvodněných případech.
Takže i když to celé znělo jako banalita, ve skutečnosti to byla docela vážná věc.
„Tak to budeme muset hlásit vedoucímu,“ řekl nakonec člen ostrahy a ustoupil.
„Klidně,“ odpověděl jsem a ustoupil stranou, aby mohli ostatní projít.
Smích a posměšky se za mnou ještě chvíli ozývaly.
Za chvíli dorazil vedoucí směny. „Podívejte, pane,“ začal smířlivě, „je to jen formalita, náhodné kontroly máme kvůli prevenci.“
„Rozumím,“ řekl jsem, „ale podle § 316 zákoníku práce tohle nemůžete nechat dělat ostrahu, která není zaměstnancem firmy. A já nemám povinnost jim otevírat batoh. Pokud máte podezření, můžete zavolat policii, ale to už je jiná věc.“
Vedoucí chvíli mlčel. Ochranka se tvářila rozpačitě. Nakonec řekl, „Dobře. Dneska to necháme být. Ale budeme to muset právně dořešit.“
A výsledek řešení
O týden později přišel interní e-mail:
Na základě právního rozboru byla upravena interní směrnice č. 7/2024. Kontroly tašek a dechové zkoušky budou nadále provádět pouze pověření vedoucí pracovníci v souladu se zákoníkem práce.
Turniket od té doby pokaždé bezchybně otevřel.
A já měl dobrý pocit, že někdy stačí jen znát svá práva a klidně je vyslovit, i když se vám zrovna směje celá fronta.
