Článek
Zazvonil zvonek. Cestou ke dveřím přemýšlím, kdo to může být. Nikoho jsem nečekal. Otevřel jsem a přede mnou stála přítelkyně. Ale nebyla sama. Vedle ní její matka, ruce založené na prsou, výraz přísný jako soudce.
„Ahoj?“ řekl jsem nejistě. „Co… co se děje?“
„Můžeme dál?“ odpověděla přítelkyně tichým hlasem.
Pustil jsem je dovnitř, hlavou mi běžely tisíce myšlenek. Vždyť jsme si přísahali, že rodiče do našeho vztahu zatahovat nebudeme. Tak proč ji přivedla? Co se stalo tak vážného?
Sotva jsem zavřel dveře, její matka vybuchla:
„Je těhotná! A doufám, že si ji vezmeš!“
Na okamžik se čas zastavil. Jen jsem na ně zíral, ústa otevřená dokořán. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně.
„Jak… jak je to možné?“ vykoktal jsem. „Vždyť jsme se jasně domluvili, že děti zatím nechceme. Říkala jsi, že bereš antikoncepci!“
Přítelkyně se na mě podívala, oči plné slz.
„Brala jsem,“ přiznala šeptem. „Ale pak jsem přestala. Neřekla jsem ti to… bála jsem se, že bys mě nikdy neposlouchal, kdybych ti řekla, že chci dítě.“
Zadunělo to ve mně jako rána pěstí. Směs zrady, strachu a bezmoci. Najednou jsem nevěděl, co víc bolí – že čekáme dítě, nebo že mi vzala možnost volby.
Její matka mezitím stála pevně jako strážce, odhodlaná bránit dceru i za cenu toho, že rozbije náš vztah.
„Teď je to na tobě,“ řekla chladně. „Máš odvahu se k tomu postavit jako muž?“
Zůstal jsem stát, svíralo se mi hrdlo. Neměl jsem odpověď. V hlavě mi vířily dvě skutečnosti, které se nedaly spojit: Na jedné straně moje dítě – kus mé budoucnosti, kterou jsem si zatím nepřál, ale která teď možná existuje. A na druhé straně žena, kterou jsem miloval, ale která mě zradila dřív, než jsme vůbec začali žít spolu naplno.
Nevěděl jsem, jestli chci zůstat s někým, kdo se mnou takhle manipuloval. Zároveň jsem cítil, že přede mnou stojí rozhodnutí, které určí celý můj život. A zatím… zatím jsem se nerozhodl. Jen jsem tam stál, v tichu, mezi nimi dvěma – a přemýšlel, jestli mám sílu tuhle křižovatku vůbec projít.
