Dluhy rostou, obrana čeká a důvěra spojenců je v sázce. Kam směřuje Babišova vláda?

Zadlužujeme se. Ale co za ty peníze získáme?

Schodek státního rozpočtu na rok 2026 činí 310 miliard korun. Návrh rozpočtu na rok 2027 počítá dokonce s deficitem 386 miliard. A Národní rozpočtová rada upozorňuje, že strukturální deficit veřejných financí zůstává vysoký. To jsou čísla, která by měla znepokojovat každého, komu záleží na budoucnosti České republiky.

Nejsem zastáncem názoru, že stát musí za všech okolností hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Existují situace, kdy je zadlužení opodstatněné. Investice do dopravní infrastruktury, energetické bezpečnosti, vzdělávání nebo obrany mohou přinášet užitek po desetiletí. Podstatné však je, zda si stát půjčuje na něco, co skutečně potřebuje, a zda dokáže své výdaje dlouhodobě financovat.

Právě zde mám se současnou vládou Andreje Babiše zásadní problém.

Národní rozpočtová rada ve svém stanovisku z 8. října 2026 upozornila, že návrh rozpočtu na příští rok nadále předpokládá celkový i strukturální deficit sektoru vládních institucí ve výši 3,5 % HDP. To znamená, že nejde pouze o jednorázový výkyv způsobený mimořádnou událostí. Významnou roli hraje dlouhodobý nesoulad mezi příjmy a výdaji.

Vláda argumentuje investicemi, podporou domácností, zdravotnictví, školství a hospodářského růstu. Návrh na rok 2027 skutečně obsahuje vyšší investiční výdaje i nominální navýšení prostředků pro obranu. Nelze proto tvrdit, že veškeré zadlužení slouží pouze ke spotřebě.

Přesto bych očekávala přesvědčivější vysvětlení, jak vláda hodlá veřejné finance stabilizovat. Vyšší výdaje totiž samy o sobě nezaručují lepší veřejné služby ani hospodářský růst.

Dluhy nezmizí s koncem volebního období. Zůstanou po nich závazky, které budou splácet i dnešní děti.

Na obranu chceme šetřit právě teď?

Ještě větší obavy ve mně vyvolává přístup vlády k obraně.

Ministerstvo obrany v únoru 2026 oznámilo, že jeho rozpočet bude oproti návrhu předchozí vlády nižší o 21 miliard korun. Financování plánovaných projektů v objemu 16,4 miliardy bylo přesunuto do roku 2027.

Ministerstvo zároveň ujistilo, že žádný již zahájený modernizační projekt nebude ohrožen. To je důležitá informace. Přesto je legitimní ptát se, zda je odkládání dalších obranných investic v současné evropské bezpečnostní situaci správným rozhodnutím.

Rusko pokračuje ve válce proti Ukrajině a evropské státy musí počítat s tím, že vlastní bezpečnost budou muset zajišťovat ve větší míře než dříve. Obranyschopnost přitom nelze vybudovat ze dne na den. Pořízení vojenské techniky, vytvoření dostatečných zásob munice, výcvik personálu nebo vybudování protivzdušné obrany vyžadují dlouhodobé plánování.

Pro rok 2027 vláda naopak navrhuje obranné výdaje zvýšit. Je tedy třeba rozlišovat mezi skutečným omezením plánovaných výdajů v roce 2026 a dosud neschváleným návrhem na rok následující. Samotné rozpočtové částky ovšem ještě neříkají, zda armáda získá potřebné schopnosti včas.

Národní rozpočtová rada navíc upozornila na problematiku započítávání některých výdajů jiných ministerstev mezi obranné výdaje. Právě proto je důležité sledovat nejen vykazované procento HDP, ale také konkrétní investice a jejich skutečný přínos.

Pokud se stát rozhodne vytvářet stamiliardové schodky, měla by být bezpečnost jednou z jeho nejjasněji zdůvodněných priorit.

Muniční iniciativa: český úspěch, který Babiš původně odmítal

Příkladem rozporu mezi politickými prohlášeními a následnými rozhodnutími je česká muniční iniciativa.

Česká republika díky ní dokázala propojit zahraniční financování, dodavatelské kontakty a kapacity domácího obranného průmyslu. Výsledkem byly rozsáhlé dodávky dělostřelecké munice Ukrajině, která se brání ruské agresi.

Iniciativa měla také významný diplomatický rozměr. Česko se stalo koordinátorem mezinárodní spolupráce v oblasti, která je pro ukrajinskou obranu zásadní. Pro relativně malou evropskou zemi to představovalo příležitost získat větší vliv, než by odpovídalo její velikosti.

Vedle bezpečnostního a diplomatického přínosu existoval i rozměr ekonomický.

Na tiskové konferenci 12. ledna 2026 Andrej Babiš uvedl, že přes české firmy prošly v souvislosti s muniční iniciativou zakázky přibližně za 280 miliard korun. Karel Havlíček následně upřesnil, že tato suma zahrnovala vlastní muniční iniciativu i další zbrojní dodávky fungující na obdobném principu zahraničního financování.

Samozřejmě nelze celou částku považovat za zisk českých firem nebo českého státu. Přesto ukazuje, že mezinárodní spolupráce přinášela českému obrannému průmyslu významné obchodní příležitosti.

Babiš přitom před volbami iniciativu ostře kritizoval a hovořil o jejím ukončení. Po převzetí vládní odpovědnosti však svůj postoj změnil. Dne 7. ledna 2026 oznámil, že Česko bude pokračovat jako zprostředkovatel, avšak nebude na nákupy munice poskytovat prostředky ze státního rozpočtu.

Zachování projektu je důležité a je správné to uznat. Současně se ale nabízí otázka, zda je dlouhodobě udržitelné, aby Česká republika využívala diplomatické a ekonomické přínosy iniciativy, zatímco její financování ponechává ostatním státům.

Vláda svůj postup vysvětluje rozpočtovými omezeními a pochybnostmi o transparentnosti předchozího financování. Kontrola veřejných prostředků je nepochybně legitimní. Kritika konkrétních obchodních podmínek však není totéž jako zpochybňování celého projektu.

Zahraniční politika není pouze otázkou toho, kolik nás něco stojí. Důležité je také to, co díky mezinárodní spolupráci získáváme.

Premiérův střet zájmů stále není vyřešen

K obavám o hospodaření státu a jeho mezinárodní důvěryhodnost se přidává další závažný problém: střet zájmů samotného premiéra.

Andrej Babiš v únoru 2026 vložil akcie Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust. Toto opatření mělo oddělit jeho podnikatelské zájmy od výkonu politické funkce.

Evropská komise však dospěla k závěru, že přijaté řešení není dostatečné.

Dne 14. října 2026 zveřejnila Transparency International obsah dopisu Evropské komise, podle něhož Babišova situace představuje střet zájmů ve smyslu evropského finančního nařízení a dosavadní opatření tento problém neřeší.

O dva dny později Komise ve vyjádření pro ČTK znovu hovořila o potenciálním střetu zájmů v souvislosti se správou zemědělských a kohezních fondů. Současně zopakovala, že svěřenský fond podle jejího názoru situaci dostatečně neřeší.

Babiš toto hodnocení odmítá a tvrdí, že podnikl více kroků, než bylo nezbytné.

Nejde však pouze o osobní spor premiéra s protikorupční organizací. Jde o stanovisko evropské instituce k situaci předsedy české vlády a o ochranu veřejných prostředků.

Pokud Evropská komise upozorňuje na nedostatečně vyřešený střet zájmů, je to problém, který může mít také finanční důsledky. Komise totiž disponuje nástroji k ochraně evropského rozpočtu, včetně možnosti pozastavovat některé platby nebo uplatňovat finanční opravy.

Považuji za mimořádně znepokojivé, že se Česká republika musí znovu zabývat otázkou, zda její premiér dokázal dostatečně oddělit své podnikatelské zájmy od rozhodování o veřejných prostředcích.

Od předsedy vlády bych očekávala, že v této věci nebude existovat prostor pro tak závažné institucionální pochybnosti.

Tünde Bartha: vlivná spolupracovnice mezi Úřadem vlády, Agrofertem a Maďarskem

Další otázky vyvolává postavení Tünde Bartha, vedoucí Úřadu vlády a dlouholeté blízké spolupracovnice Andreje Babiše.

Její profesní dráha je pozoruhodná. S Babišem spolupracovala na ministerstvu financí i Úřadu vlády, vedla jeho prezidentskou kampaň v roce 2023 a následně působila v Agrofertu, kde se věnovala rozvoji podnikání v Maďarsku a dalších regionech. Po Babišově návratu do čela vlády se opět ujala vedení Úřadu vlády.

Samotný přechod mezi soukromým a veřejným sektorem není ničím nezákonným. V případě člověka, který se pohybuje v bezprostřední blízkosti premiéra s nevyřešeným střetem zájmů, však vyvolává oprávněné otázky o transparentnosti a oddělení jednotlivých rolí.

Pozornost si zaslouží také její vztahy s maďarským politickým prostředím.

Podle informací Českého rozhlasu představuje Bartha dlouhodobou spojku mezi Babišem a prostředím Viktora Orbána. V březnu 2026 zastoupila premiéra na setkání evropských Patriotů v Maďarsku, které se konalo v době předvolební kampaně Orbánovy strany Fidesz.

Investigativní server HlídacíPes.org následně uvedl, že Bartha svou účast na související akci CPAC Hungary vysvětlovala jako soukromou cestu.

Kontakty s maďarskými politiky nejsou samy o sobě problematické. Stejně tak není důvod zpochybňovat něčí působení ve veřejné funkci kvůli národnosti nebo jazykovému zázemí.

Otázkou je něco jiného: kde končí stranická spolupráce a začíná oficiální zastupování českého státu?

Pokud vedoucí Úřadu vlády zastupuje premiéra na akcích spojených se zahraniční politickou stranou, měla by být její role srozumitelná a transparentní. Stejně tak by mělo být zřejmé, jaké pravomoci vykonává při zahraničních jednáních a komu se za jejich výsledky odpovídá.

Proč mě znepokojují změny jednacího řádu vlády

V červenci 2026 se Tünde Bartha dostala do pozornosti médií také kvůli návrhu nového jednacího řádu vlády.

Podle informací serveru Novinky návrh, který předložila společně s ministrem spravedlnosti Jeronýmem Tejcem, obsahoval změny týkající se zaznamenávání individuálního hlasování ministrů, dostupnosti některých záznamů a pravomocí předsedy vlády.

Kritici upozorňovali, že by navrhovaná úprava mohla omezit veřejnou kontrolu rozhodování kabinetu a posílit postavení premiéra.

Úřad vlády tuto interpretaci odmítl. Argumentoval tím, že dosavadní jednací řád pochází z roku 1998, byl mnohokrát novelizován a v některých ohledech neodpovídá současné praxi. Podle úřadu se na přípravě modernizace pracovalo již za předchozí vlády.

Je důležité rozlišovat mezi návrhem a skutečně přijatými pravidly. Z dostupných podkladů nelze bezpečně vyvodit, že všechny kritizované červencové změny byly nakonec schváleny v původním znění.

Samotná diskuse však otevírá podstatnou otázku: jak má být zajištěna veřejná kontrola rozhodování vlády?

V době vysokých rozpočtových schodků a sporů o nakládání s veřejnými prostředky bych očekávala spíše posilování transparentnosti než úvahy o omezení dostupnosti informací.

Občané mají právo vědět, kdo rozhoduje o jejich penězích, jaké argumenty při rozhodování zaznívají a kdo za konkrétní rozhodnutí nese odpovědnost.

Důvěryhodnost není samozřejmost

Česká republika není velmocí. Její bezpečnost a mezinárodní postavení proto zásadně závisí na spolupráci se spojenci, předvídatelnosti a schopnosti dodržovat závazky.

Právě proto mě znepokojuje, jakým směrem se současná politika ubírá.

Nemyslím si, že by bylo přesné tvrdit, že Česká republika již přestala být důvěryhodným partnerem. Nadále jsme členy Evropské unie a NATO, podílíme se na společných projektech a pokračujeme také v koordinaci muniční iniciativy.

Důvěryhodnost však není jednou provždy získaná vlastnost. Buduje se dlouhodobě, konkrétními rozhodnutími, ochotou spolupracovat a předvídatelným jednáním.

A právě zde vidím riziko.

Pokud vláda zpochybňuje významné mezinárodní projekty, následně své postoje mění, omezuje vlastní finanční účast na společných aktivitách a současně čelí sporům o transparentnost a střet zájmů, může to postupně oslabovat důvěru partnerů.

Nemusí se to projevit okamžitě. Diplomatický vliv se obtížně měří a ztráta důvěry nemusí mít podobu veřejného prohlášení nebo formálního rozhodnutí.

Může se projevit tím, že nás partneři méně zapojují do přípravy společných iniciativ, že naše stanoviska mají menší váhu nebo že při důležitých jednáních dostávají přednost státy, jejichž postoje jsou předvídatelnější.

To jsou rizika, která bychom neměli podceňovat.

Jakou zemi předáme našim dětem?

Na současné vládní politice mě nejvíce znepokojuje souběh několika problémů. Vysoké rozpočtové schodky, odkládání části obranných investic, zdrženlivost při financování pomoci Ukrajině, nevyřešený střet zájmů premiéra a otázky kolem transparentnosti fungování Úřadu vlády.

Nejde o to, že by každé jednotlivé rozhodnutí muselo být nutně nesprávné. Vláda může mít legitimní důvody k přehodnocování výdajů, změnám organizačních pravidel nebo úpravám zahraničněpolitických priorit.

Měla by však dokázat přesvědčivě vysvětlit, jak tyto kroky dohromady přispívají k dlouhodobé prosperitě a bezpečnosti České republiky.

Zatím takové vysvětlení postrádám.

Jako občanka nechci, aby se naše země zadlužovala bez jasné představy o budoucnosti. Nechci, abychom zanedbávali vlastní obranu v době, kdy se bezpečnostní prostředí v Evropě zásadně změnilo. A nechci, abychom promarnili mezinárodní respekt, který Česká republika získala díky konkrétním projektům a aktivní spolupráci.

Dluhy se dají vyčíslit. Víme, kolik si stát půjčuje a kolik zaplatí na úrocích. Mnohem obtížnější je spočítat cenu ztracené důvěry, oslabeného mezinárodního vlivu nebo promarněných let při budování obranyschopnosti.

Nejvíce se obávám toho, abychom další generaci nepředali zemi, která bude nejen zadluženější, ale také méně bezpečná, méně respektovaná a méně schopná rozhodovat o vlastní budoucnosti.

A právě podle toho bychom měli dnešní politická rozhodnutí posuzovat.

Použité zdroje