Článek
Když se rozpadne manželství a žena zůstane sama se syny, může se setkat s názorem, že skutečné problémy teprve přijdou. Dokud jsou chlapci malí, matka jejich výchovu ještě zvládne. Jakmile však vstoupí do puberty, bude jim údajně chybět mužská autorita. Bez otce se nenaučí správně zacházet se svou mužností, nebudou dostatečně samostatní a mohou mít problémy ve vztazích se ženami.
Zatímco u dívek společnost často zdůrazňuje potřebu mateřského vzoru, u chlapců bývá absence otce považována téměř za předzvěst budoucích problémů. Samoživitelka tak nenese pouze každodenní odpovědnost za výchovu svých synů. Někdy také žije s obavou, že jim ze své podstaty nedokáže poskytnout něco zásadního, co může dítěti předat pouze muž.
Nakolik jsou však podobné obavy oprávněné? A není představa o nezastupitelnosti mužské výchovy do značné míry založena na tradičním rozdělení společenských rolí?
Jsou chlapci rozvodem rodičů zasaženi více než dívky?
Dlouhou dobu se předpokládalo, že rozpad rodiny postihuje chlapce silněji než dívky. Některé výzkumy skutečně zaznamenaly u chlapců z rozvedených rodin zvýšený výskyt problémů v chování, agresivity, školních obtíží nebo konfliktů s autoritami.
Zatímco dívky mohou psychickou nepohodu prožívat spíše vnitřně, například prostřednictvím úzkostí či depresivních příznaků, u chlapců se problémy někdy projevují způsobem, který je pro okolí viditelnější. Dítě začne vyrušovat ve škole, dostává se do konfliktů nebo přestává respektovat pravidla.
Neznamená to však, že by vědecké výzkumy jednoznačně potvrzovaly větší zranitelnost chlapců.
Americké výzkumnice Anna J. Markowitzová a Rebecca M. Ryanová v roce 2016 publikovaly studii, v níž porovnávaly dospívající sourozence, kteří zažili odchod otce z domácnosti v různém věku. Takový postup umožňuje lépe zohlednit skutečnost, že děti pocházejí ze stejného rodinného prostředí.
Zjistily, že odchod otce v pozdějším dětství souvisel s častějším problémovým a delikventním chováním v dospívání. Tento jev se však netýkal výhradně chlapců. Podobná souvislost se projevovala také u dívek.
Ještě zajímavější výsledky přinesli v roce 2020 ekonomové Ziteng Lei a Shelly Lundbergová. Jejich analýza amerických longitudinálních dat ukázala, že chlapci vyrůstající v nepříznivých podmínkách, včetně domácností bez otce, skutečně vykazovali v některých ohledech větší zranitelnost ve školním prostředí než dívky. Častěji se například potýkali s kázeňskými problémy a měli nižší vzdělávací ambice.
Když však výzkumníci sledovali stejné osoby až do dospělosti, nezjistili přesvědčivé důkazy o tom, že by nepříznivé podmínky v dospívání měly na muže výrazně negativnější dlouhodobý ekonomický dopad než na ženy, například z hlediska zaměstnanosti, příjmů nebo dokončení vysoké školy.
Problematické období dospívání tedy nemusí předurčovat celý budoucí život chlapce.
Není otec jako otec. A není nepřítomnost jako nepřítomnost
Při interpretaci výzkumů o dětech vyrůstajících bez otce často dochází k zásadnímu nedorozumění. Pod označením nepřítomný otec se mohou skrývat velmi rozdílné situace.
Jinou zkušenost má chlapec, jehož otec zemřel, jinou dítě, které svého biologického otce nikdy nepoznalo, a zcela jinou syn rozvedených rodičů, který se s otcem pravidelně stýká, tráví s ním prázdniny a má k němu vytvořený pevný citový vztah.
Chlapec může žít převážně s matkou, a přesto mít ve svém životě velmi přítomného otce. Naopak může vyrůstat v domácnosti s oběma rodiči, ale otce téměř neznat po emocionální stránce.
Metaanalýza 52 výzkumů, kterou v roce 2013 publikovali Kari Adamsonsová a Sara K. Johnsonová, ukázala, že s příznivým vývojem dětí souvisí především kvalita jejich vztahu s otcem, jeho zapojení do společných aktivit a skutečný zájem o jejich život. Samotná četnost kontaktu tak jednoznačnou souvislost nevykazovala.
Pro dospívajícího chlapce může být důležité především vědomí, že jeho otec stojí o jeho společnost, zajímá se o jeho problémy a bere ho vážně. To všechno je možné i v případě, že otec a syn nesdílejí společnou domácnost.
Rozvodem končí partnerský vztah rodičů, nikoliv nutně vztah otce se synem.
Chlapci, kteří s otcem nikdy nežili
Mimořádně zajímavou možnost, jak zkoumat význam mužské přítomnosti v rodině, poskytují výzkumy dětí žen, které se vědomě rozhodly pro mateřství bez partnera.
Na rozdíl od dětí rozvedených rodičů totiž tyto děti nemusely prožít rozpad rodiny, odchod jednoho z rodičů, konflikty spojené s rozvodem ani ztrátu původního domova. Od narození vyrůstají v rodině, jejíž základ tvoří matka a dítě.
Britská psycholožka Susan Golomboková se svým týmem v roce 2021 publikovala výsledky výzkumu 44 takových matek a jejich dětí, mezi nimiž bylo 22 chlapců a 22 dívek. Srovnávací skupinu tvořilo 37 rodin s oběma rodiči. Ve všech případech byly děti počaty prostřednictvím dárcovských spermií a v době výzkumu jim bylo přibližně osm až deset let.
Výzkumníci hodnotili psychický stav matek, kvalitu vztahů mezi matkami a dětmi i emocionální a behaviorální vývoj dětí. V těchto oblastech nezjistili mezi oběma typy rodin statisticky významné rozdíly.
Výsledky samozřejmě nelze bez výhrad zobecnit. Jednalo se o relativně malý a specifický soubor rodin, v nichž bylo mateřství zpravidla pečlivě plánováno. Výzkum navíc nesledoval děti až do dospělosti.
Přesto zpochybňuje představu, že absence otce v domácnosti musí sama o sobě vést k narušenému psychickému vývoji dítěte.
Současně pomáhá pochopit, proč mohou mít děti po rozvodu jiné zkušenosti. Nemusí jim totiž chybět abstraktní mužská autorita, ale konkrétní člověk, kterého měly rády a který byl součástí jejich každodenního života.
Potřebuje chlapec skutečně mužskou autoritu?
Představa nezbytnosti mužského vzoru se nevztahuje pouze k rodině. Objevuje se také v debatách o školství, v nichž bývá vysoké zastoupení žen mezi učiteli označováno za jednu z příčin problémů chlapců.
Nizozemský výzkumník Geert Driessen se v roce 2007 pokusil tuto hypotézu ověřit na souboru 5 181 žáků, 251 učitelů a 163 základních škol.
Zkoumal souvislost mezi pohlavím učitele a školními výsledky, chováním a postoji žáků. Jeho analýza nepotvrdila předpoklad, že by chlapci dosahovali lepších výsledků nebo se lépe chovali, pokud je vyučuje muž.
Školní prostředí samozřejmě nelze jednoduše přirovnávat k rodině. Výsledky však ukazují, že samotné pohlaví dospělého ještě nemusí určovat kvalitu jeho působení na dítě.
Přísnost, důslednost, schopnost stanovovat hranice ani respekt vzbuzující autorita nejsou výhradně mužskými vlastnostmi. Stejně tak laskavost, empatie a schopnost poskytovat emocionální podporu nejsou vyhrazeny ženám.
Chlapec může mít ženu za vzor v oblasti odvahy a samostatnosti a muže v oblasti citlivosti a péče o druhé.
Když syn matce připomíná muže, který jí ublížil
Jedno z nejcitlivějších úskalí výchovy synů se může objevit ve chvíli, kdy chlapec začíná svou povahou, chováním nebo vzhledem stále více připomínat vlastního otce.
Pokud byl rozchod rodičů bolestný, může být pro matku obtížné oddělit vzpomínky na bývalého partnera od toho, jak vnímá svého dospívajícího syna.
Američtí odborníci na rodinné vztahy William J. Doherty a Shonda M. Craftová se tímto problémem zabývali v práci publikované roku 2011. Upozorňují, že otec může v rodině zůstávat psychologicky přítomný, přestože v ní již fyzicky nežije.
Chlapec se může s otcem ztotožňovat, i když ho téměř nezná. Může být hrdý na to, že po něm zdědil určité schopnosti, podobá se mu nebo má stejné zájmy. Zároveň může cítit zklamání, že se o něj otec nezajímá.
Pokud od matky opakovaně slýchá, že je celý po otci, přičemž toto srovnání přichází výhradně ve chvílích, kdy něco provede, může se dostat do složitého vnitřního konfliktu. To, co ho spojuje s otcem a tvoří část jeho identity, se současně stává něčím nežádoucím.
Problémem není samotné pojmenování podobnosti mezi otcem a synem. Chlapec může po otci skutečně zdědit temperament nebo s ním sdílet určité povahové rysy. Podstatné je, aby si matka nevykládala jeho chování výhradně prostřednictvím vlastních zkušeností s bývalým partnerem.
Dospívající syn není pokračováním nevydařeného manželství. Je samostatným člověkem, jehož osobnost se teprve utváří.
Jak má mít rád sám sebe, když všichni muži jsou špatní?
Žena, která byla opuštěna, podváděna, ponižována nebo fyzicky napadána, může mít pochopitelné problémy s důvěrou k mužům. Zejména pokud se bývalý partner po rozchodu přestal zajímat o děti a nechal veškeré povinnosti na ní.
Doherty a Craftová však upozorňují, že pro syny může být problematické, pokud se oprávněný hněv vůči konkrétnímu muži postupně promění v negativní hodnocení mužů jako celku.
Pro dívku může být důsledkem takového postoje nedůvěra k budoucím partnerům. U chlapce se negativní hodnocení mužů může dotýkat také jeho vlastního sebepojetí.
Jak se má těšit na to, že se jednou stane mužem, když jsou muži v jeho okolí popisováni jako nespolehliví, sobečtí a nezodpovědní? Jak má rozvíjet pozitivní vztah ke své mužské identitě, pokud se za mužské vlastnosti označuje především to, co jeho matce v minulosti ublížilo?
Autoři proto doporučují podporovat u dětí pozitivní, nikoliv však nekritický vztah k mužům. Je důležité, aby se chlapec naučil posuzovat lidi podle jejich skutečného jednání, ne podle jejich pohlaví.
To rozhodně neznamená omlouvat otce, který zanedbává své děti, nebo před nimi zastírat domácí násilí. Matka nemusí vytvářet idealizovaný obraz člověka, jehož jednání bylo skutečně škodlivé.
Může však synovi dát najevo, že za své chování nese odpovědnost každý člověk sám. Syn nemusí opakovat otcovy chyby a jeho budoucnost není předem určena tím, kdo je jeho otcem.
Dědeček, trenér nebo strýc. Mužský vzor nemusí bydlet doma
Některé ženy se domnívají, že by si měly najít partnera především proto, aby jejich synové měli v domácnosti mužský vzor.
Takové rozhodnutí však může být problematické. Představa, že přítomnost jakéhokoliv muže je pro chlapce lepší než jeho absence, přehlíží kvalitu vztahu mezi dítětem a daným mužem.
Doherty a Craftová zdůrazňují význam dlouhodobých pozitivních vztahů s muži, kteří nejsou romantickými partnery matky. Mohou jimi být prarodiče, strýcové, rodinní přátelé nebo jiní důvěryhodní dospělí.
Pro chlapce může být velmi cenné, pokud má například trenéra, který ho bere vážně, učí ho zvládat neúspěchy a respektovat ostatní. Podobný význam může mít učitel, který v něm objeví schopnosti, o nichž dosud nevěděl, nebo dědeček, s nímž může trávit čas a mluvit o věcech, které se mu s matkou probírají obtížně.
Každý z těchto mužů mu může nabídnout jinou podobu mužství. Nemusí se přitom jednat o tradičně maskulinního člověka, který vyniká ve sportu, prosazuje tvrdou disciplínu nebo odmítá citlivost.
Právě rozmanitost mužských vzorů může chlapci pomoci pochopit, že být mužem neznamená splňovat jediný, předem daný soubor vlastností.
Vyrostl mezi ženami. Bude si jich více vážit?
Obvykle se zdůrazňuje, co může chlapci vyrůstajícímu pouze s matkou chybět. Podstatně méně pozornosti se věnuje tomu, jaké zkušenosti může v takové rodině naopak získat.
Budoucí vztahy mužů k ženám totiž neformuje pouze chování jejich otců, ale také každodenní zkušenost s matkou a dalšími ženami.
Americké výzkumnice Clara W. Berridgeová a Jennifer L. Romichová se v roce 2011 zabývaly domácími povinnostmi chlapců vyrůstajících v rodinách samoživitelek. Zajímalo je nejen to, jaké práce chlapci vykonávají, ale i to, proč jejich matky jejich zapojení považují za důležité.
Vedle praktické potřeby pomoci s fungováním domácnosti zaznamenaly také výrazný výchovný motiv. Některé ženy chtěly své syny připravit na život v partnerském vztahu, v němž budou schopni nést svůj díl odpovědnosti.
Jedna z matek například svému synovi říkávala, že pokud si jí jeho budoucí manželka bude stěžovat, že doma nic nedělá, zastane se jí, nikoliv jeho.
Jiné ženy zdůrazňovaly potřebu naučit chlapce postarat se o sebe, aby v dospělosti nebyli odkázáni na partnerku, která za ně bude vykonávat veškeré domácí práce.
Podobné postoje zaznamenala také britská socioložka Charlotte Morrisová. Některé účastnice jejího výzkumu vnímaly výchovu synů k rovnocenným vztahům mezi muži a ženami jako jeden ze svých významných rodičovských úspěchů.
Chlapec vyrůstající s matkou může od útlého věku pozorovat, že žena dokáže vydělávat peníze, rozhodovat o důležitých rodinných záležitostech a samostatně zvládat problémy. Taková zkušenost může zpochybňovat tradiční představu o ženě jako bytosti závislé na mužské ochraně.
Zároveň ovšem záleží na tom, jaké postavení matka přisuzuje samotnému synovi. Pokud po něm nevyžaduje žádnou pomoc a neustále mu poskytuje veškerý servis, může naopak upevňovat tradiční nerovné rozdělení rolí.
Zkušenost samostatného mateřství tedy sama o sobě nezaručuje, že z chlapce vyroste rovnocenný partner. Nabízí však jedinečnou příležitost učit ho odpovědnosti a respektu k práci druhých.
Ty jsi teď mužem v rodině
Po odchodu otce někdy chlapec od svého okolí slýchá, že je nyní mužem v domácnosti a musí se postarat o maminku. Takové výroky mohou být míněny jako povzbuzení nebo ocenění jeho rostoucí samostatnosti, ale mohou mu předčasně ukládat odpovědnost, která mu nepřísluší.
Je přirozené, že se členové rodiny vzájemně podporují. Chlapec může pomáhat s nákupy, pravidelně připravovat večeři nebo se občas postarat o mladšího sourozence. Tím získává zkušenost, že jeho jednání má význam i pro ostatní.
Jiná situace nastává, pokud má pocit, že bez jeho přítomnosti se matka psychicky zhroutí. Pokud pravidelně naslouchá jejím stížnostem na bývalého partnera, obává se o její finanční situaci a potlačuje vlastní problémy, aby jí nepřidělával další starosti.
Psychologie označuje nepřiměřené přebírání rolí dospělých dítětem jako parentifikaci.
Systematický přehled 95 odborných studií, který v roce 2023 publikovala Jacinda K. Dariotisová se svým týmem, ukázal značnou rozmanitost důsledků této zkušenosti. Některé děti si díky zvýšené odpovědnosti osvojily účinné strategie zvládání obtížných situací, jiné se však potýkaly s psychickými problémy, poruchami chování či zdravotními obtížemi.
Důležitou roli hraje především rozsah odpovědnosti dítěte, její přiměřenost věku a dostupnost podpory.
Je tedy v pořádku, když syn matce pomáhá. Neměl by však mít pocit, že je odpovědný za její životní spokojenost.
Nemusí být mužem v domácnosti. Stačí, když je jejím synem.
Když matka na všechno nestačí
Jedním z úskalí debat o samoživitelkách je skutečnost, že problémy jejich dětí bývají příliš rychle připisovány neúplnosti rodiny. Mnohem méně se mluví o každodenním přetížení, kterému jsou matky vystaveny.
Žena, která musí vydělat dostatek peněz, zajistit chod domácnosti, dohlédnout na školní povinnosti několika dětí a současně řešit komplikované vztahy s bývalým partnerem, nemusí mít vždy dostatek trpělivosti a energie.
V roce 2005 publikovaly Beth A. Kotchicková, Shannon Dorseyová a Laurie Hellerová výsledky longitudinálního výzkumu 123 afroamerických samoživitelek s nízkými příjmy.
Zjistily, že vyšší míra stresu spojeného s prostředím, v němž rodiny žily, souvisela s psychickou nepohodou matek a následně s menším využíváním pozitivních výchovných postupů. U žen, které měly k dispozici větší sociální podporu, však tento mechanismus nebyl tak výrazný.
Tento výzkum ukazuje jinou perspektivu. Pokud se mají zlepšit podmínky, v nichž vyrůstají děti samoživitelek, nemusí být nejúčinnější cestou přesvědčovat jejich matky, že potřebují nového partnera.
Mnohem užitečnější může být poskytnout jim praktickou pomoc, snížit jejich každodenní zátěž a umožnit jim, aby měly dostatek prostoru také pro odpočinek a vlastní život.
Když syn přestává být malým chlapcem
Jedním z nejnáročnějších období pro matku, která vychovává syna sama, může být jeho puberta. Z dítěte, s nímž dosud sdílela téměř všechny každodenní záležitosti, se postupně stává samostatný mladý člověk.
Začíná více dbát na vlastní soukromí, upřednostňuje společnost vrstevníků, zpochybňuje některá pravidla a utváří si názory, které se mohou od matčiných značně lišit.
Američtí terapeuti Richard Oberfield a Claire Ciliottová již v roce 1983 popsali zajímavé zkušenosti ze skupinové psychoterapie chlapců s problémy v chování a jejich matek. V průběhu terapeutických setkání se opakovaně objevovaly otázky důvěry, disciplíny, odpovědnosti a obtížného hledání rovnováhy mezi závislostí a samostatností.
Pozoruhodné bylo, že se matky postupně začaly méně soustředit výhradně na problémy svých synů a více hovořit také o vlastních potřebách a starostech. Terapeuti v tom spatřovali jeden z projevů postupného osamostatňování samotných matek.
Jejich práce se týkala malé klinické skupiny, nikoliv běžné populace. Přesto upozorňuje na důležitou skutečnost: s dospíváním dítěte se nemění pouze jeho vlastní život, ale také život rodiče.
Pokud matka po rozpadu manželství vybudovala svůj život především kolem dětí, může pro ni jejich postupné osamostatňování znamenat značnou emocionální změnu. Nemusí přitom trpět přehnanou potřebou kontroly. Může jí jednoduše chybět způsob života, který po mnoho let považovala za samozřejmý.
Také ona se musí naučit žít jinak. Najít nový prostor pro vlastní zájmy, přátelství, profesní ambice či partnerské vztahy.
Pro chlapce je důležité vědět, že se může od matky postupně osamostatnit, aniž by jí tím ubližoval. Že jeho láska k ní se neměří množstvím času, který s ní tráví.
Matka nemůže vychovat syna sama proti celému světu
Bylo by naivní tvrdit, že pohlaví rodiče nemá pro dítě žádný význam. Stejně zjednodušující je však představa, že žena nemůže synovi předat to, co potřebuje ke zdravému vývoji.
Otec může být pro chlapce mimořádně důležitým člověkem. Jeho odchod nebo nezájem mohou představovat bolestnou ztrátu, kterou nelze vymazat ani sebelaskavější mateřskou péčí. Není však úkolem matky tuto ztrátu popřít, ani ji za každou cenu kompenzovat přítomností jiného muže.
Chlapec navíc nevyrůstá pouze pod jejím vlivem. Jeho osobnost formují vrstevníci, škola, širší rodina, sportovní prostředí, kultura, sociální sítě a postupně také jeho vlastní zkušenosti.
Žádná matka, ať už vdaná, rozvedená nebo svobodná, nemá nad budoucím životem svých dětí úplnou kontrolu.
Může však synovi poskytnout bezpečné zázemí, naučit ho respektovat hranice druhých, vést ho k samostatnosti a umožnit mu vytvářet pozitivní vztahy k ženám i mužům. Může mu také ukázat, že pomoc druhým není slabostí, že muž nemusí skrývat vlastní emoce a že úcta k ženě nezačíná až v okamžiku, kdy se zamiluje.
Dobrého muže totiž nevychovává automaticky muž. Vychovávají ho především lidé, jejichž jednání mu ukazuje, co znamená být dobrým člověkem.
Zdroje:
ADAMSONS, Kari a Sara K. JOHNSON. An Updated and Expanded Meta-Analysis of Nonresident Fathering and Child Well-Being. Journal of Family Psychology. 2013, roč. 27, č. 4, s. 589–599.
BERRIDGE, Clara W. a Jennifer L. ROMICH. “Raising Him … to Pull His Own Weight”: Boys’ Household Work in Single-Mother Households. Journal of Family Issues. 2011, roč. 32, č. 2, s. 157–180.
DARIOTIS, Jacinda K. et al. Parentification Vulnerability, Reactivity, Resilience, and Thriving: A Mixed Methods Systematic Literature Review. International Journal of Environmental Research and Public Health. 2023, roč. 20, č. 13, čl. 6197.
DOHERTY, William J. a Shonda M. CRAFT. Single Mothers Raising Children with „Male-Positive“ Attitudes. Family Process. 2011, roč. 50, č. 1, s. 63–76.
DRIESSEN, Geert. The Feminization of Primary Education: Effects of Teachers’ Sex on Pupil Achievement, Attitudes and Behaviour. International Review of Education. 2007, roč. 53, s. 183–203.
GOLOMBOK, Susan et al. Single Mothers by Choice: Parenting and Child Adjustment in Middle Childhood. Journal of Family Psychology. 2021, roč. 35, č. 2, s. 192–202.
KOTCHICK, Beth A., Shannon DORSEY a Laurie HELLER. Predictors of Parenting Among African American Single Mothers: Personal and Contextual Factors. Journal of Marriage and Family. 2005, roč. 67, č. 2, s. 448–460.
LEI, Ziteng a Shelly LUNDBERG. Vulnerable Boys: Short-Term and Long-Term Gender Differences in the Impacts of Adolescent Disadvantage. Journal of Economic Behavior & Organization. 2020, roč. 178, s. 424–448.
MARKOWITZ, Anna J. a Rebecca M. RYAN. Father Absence and Adolescent Depression and Delinquency: A Comparison of Siblings Approach. Journal of Marriage and Family. 2016, roč. 78, č. 5, s. 1300–1314.
MORRIS, Charlotte. Unsettled Scripts: Intimacy Narratives of Heterosexual Single Mothers. Brighton: University of Sussex, 2013. Disertační práce.
OBERFIELD, Richard a Claire CILIOTTA. A School-Age Boys/Single Mothers Group. Journal of the American Academy of Child Psychiatry. 1983, roč. 22, č. 4, s. 375–381.





