Zakázané radovánky za zdmi harému. Evropané líčili tajné vášně žen, které nikdy neviděli

Francouzský cestovatel Nicolas de Nicolay, který v polovině 16. století navštívil Osmanskou říši, věnoval ve svém cestopisu značnou pozornost tamním ženám. Zvlášť ho zajímalo, co se odehrává v lázních, kam muži neměli přístup. Podle jeho vyprávění tam ženy nejen pečovaly o své tělo, ale také navazovaly milostné vztahy s jinými ženami. Některé prý byly krásou svých společnic natolik okouzleny, že vyhledávaly příležitosti, jak se jich dotýkat a společně se s nimi koupat.

Nicolay zacházel do překvapivých podrobností. Líčil, jak si ženy navzájem myjí těla, jak otrokyně obsluhují své paní a jak se při koupání rodí vášnivá náklonnost. V souvislosti s těmito údajnými vztahy dokonce připomněl starověkou básnířku Sapfó.

Byl tu však jeden zásadní problém. Do ženských lázní sám vstoupit nemohl. O tom, co se uvnitř odehrávalo, věděl pouze zprostředkovaně. Jeho vyprávění tak vypovídá přinejmenším stejně mnoho o představách evropských mužů jako o skutečném životě osmanských žen.

Nicolas de Nicolay doprovázel roku 1551 francouzské diplomatické poselstvo do Konstantinopole. Poznatky z cest později zpracoval do knihy, která poprvé vyšla ve Francii roku 1567 a dočkala se dalších vydání i překladů. Čtenáře zaujala mimo jiné vyobrazení obyvatel Osmanské říše v nejrůznějších oděvech. Nechyběly ani ženy ze sultánova okolí.

Právě sultánský harém představoval pro evropské návštěvníky jednu z největších záhad. V jeho uzavřených prostorách žily panovníkovy příbuzné, konkubíny, otrokyně a služebné. Vstup byl přísně kontrolován a cizí muži se dovnitř běžně nedostali. Cestovatelé proto shromažďovali informace od palácových zaměstnanců, eunuchů a dalších prostředníků.

Nicolay se podle vlastního líčení spřátelil s jedním z eunuchů, který mu pomohl opatřit informace o ženském oděvu. Když chtěl spatřit, jak se oblékají ženy ze sultánova paláce, jeho známý mu předvedl dvě jiné ženy ve vzácných šatech. Cestovatel si tak mohl prohlédnout nádherné oděvy, nikoli však samotné obyvatelky harému.

Přesto evropským čtenářům předkládal také zprávy o vnitřním uspořádání paláce a životě jeho ženských obyvatel. Popisoval například počet konkubín, dohled eunuchů a pravidla, jimž ženy podléhaly. Některé informace mohly pocházet od lidí obeznámených s palácovým prostředím, jiné byly obtížně ověřitelné.

Tak vznikal zvláštní druh literatury. Autoři popisovali svět, do něhož neměli přímý přístup, a jejich čtenáři si jeho nepřístupnost spojovali s představou mimořádných tajemství.

Osmanské lázně, označované jako hamam, patřily k důležitým místům společenského života. Ženy je navštěvovaly kvůli očistě, péči o tělo i setkávání s příbuznými a známými. Zámožné domácnosti mohly mít vlastní lázně, ostatní ženy využívaly veřejné provozy v době vyhrazené jejich pohlaví.

Nicolay tuto skutečnost znal, ale připojil k ní značně pikantní výklad. Podle něj manželé své ženy žárlivě střežili, zatímco návštěva lázní jim poskytovala příležitost opustit dům. Ženy toho údajně využívaly nejen k setkávání s přítelkyněmi, ale také k tajným milostným dobrodružstvím.

Zvláštní pozornost věnoval intimním vztahům mezi ženami. Tvrdil, že jejich vzájemná náklonnost může přerůst ve vášeň podobnou té, kterou pociťují vůči mužům. Návštěvy lázní tak vylíčil jako příležitost k rozkoším, jež zůstávaly mužům skryty.

Podobné představy se objevovaly také u dalších evropských autorů. Ženské lázně se v jejich podání měnily v prostředí erotických tajemství. Cestopis poskytoval příležitost vyprávět o tématech, která by v domácím prostředí mohla působit pohoršlivě, a současně je představit jako zvláštnosti cizí kultury.

Samotná existence ženských milostných vztahů přitom nebyla v islámském světě neznámá. Zmiňují se o nich také některé arabské literární a lékařské texty. Z Nicolayova vyprávění však nelze usuzovat, jak běžné byly podobné vztahy v osmanských lázních. Jeho líčení není svědectvím očitého pozorovatele.

Evropské představy o ženských lázních a sultánském harému se často prolínaly, přestože šlo o rozdílná prostředí. Harém navíc neoznačoval pouze skupinu panovníkových milenek. Jednalo se především o soukromou část domácnosti, do níž neměli nepovolaní muži přístup. V nejvyšších společenských vrstvách mohl představovat rozsáhlou instituci s vlastním personálem, pravidly a hierarchií.

Sultánský harém zahrnoval ženy s velmi rozdílným postavením. Některé byly členkami panovnické rodiny, jiné zastávaly důležité funkce při správě domácnosti. Mladé otrokyně se učily náboženství, dvorskému chování, hudbě nebo různým domácím dovednostem. Pouze část z nich se mohla stát sultánovými konkubínami.

Přesto se evropská pozornost soustřeďovala hlavně na panovníkův sexuální život. V cestopisech a popisech osmanského dvora se opakovaly informace o množství krásných zajatkyň, o výběru sultánových oblíbenkyň i o přísném střežení žen. Benátský diplomat Ottaviano Bon věnoval na počátku 17. století ženským obyvatelkám sultánského paláce značnou část svého popisu dvora. Také jeho práce ukazuje, jak důležité místo zaujímalo téma harému v evropských představách o osmanské vládě.

Historička Leslie Peirce upozornila, že evropská líčení často směšovala skutečné informace s pověstmi a fantazií. Představa sultána obklopeného ženami sloužila také jako obraz neomezené panovnické moci. Sexuální nevázanost, kterou mu Evropané připisovali, měla současně dokládat domnělou zkaženost orientálního despotismu.

Skutečné dějiny osmanského dvora však ukazují i jinou stránku harému. V 16. a 17. století získaly některé ženy panovnické rodiny mimořádný politický vliv. Sultánka Safiye například udržovala diplomatické styky s anglickou královnou Alžbětou I. Roku 1593 jí anglická panovnice poslala svůj portrét zasazený do šperku a obě ženy si později vyměňovaly další dary a dopisy. Žena, kterou cizí diplomaté nemohli běžně osobně navštívit, tak dokázala zasahovat do mezinárodní politiky.

Zajímavé svědectví o životě osmanských žen zanechala na počátku 18. století anglická aristokratka Lady Mary Wortley Montaguová. V letech 1716–1718 doprovázela svého manžela, britského vyslance, na cestě do Osmanské říše. Na rozdíl od mužských cestovatelů mohla navštěvovat ženské prostory a osobně se setkávat s tamními ženami.

Roku 1717 zavítala do ženských lázní v Sofii. Podle vlastního odhadu tam zastihla asi dvě stě žen, mezi nimiž byly dámy z vyšších společenských vrstev i jejich otrokyně. Popsala mramorové prostory, vodní nádrže a ženy odpočívající na vyvýšených lavicích. Mnohé byly nahé, ale na rozdíl od starších evropských vyprávění nezaznamenala žádné nevázané chování.

Naopak ji překvapila zdvořilost, s níž byla přijata. Přestože se od ostatních žen odlišovala svým oblečením, nikdo se jí neposmíval ani ji neurážel. Montaguová dokonce poznamenala, že u evropského dvora by se cizinka pravděpodobně nesetkala s tak ohleduplným přijetím.

Ještě ostřeji se vyjádřila k evropským cestopisům. V dopise z června 1717 se vysmívala autorům, kteří s velkou jistotou popisovali ženy, jež nikdy neviděli. Rozčilovalo ji zejména jejich přesvědčení, že osmanské ženy tráví život v naprosté nesvobodě, zatímco její vlastní zkušenosti byly odlišné.

Navštívila také domácnost manželky velkovezíra, kde ji přijaly bohatě oděné služebné a samotná hostitelka. Během návštěvy se podávala káva, používaly se vonné látky a otrokyně předváděly hudbu a tanec. Setkání mělo podobu společenské návštěvy, nikoli smyslných radovánek, jaké si někteří Evropané spojovali s uzavřeným ženským světem.

Ani Montaguové svědectví ovšem nelze pokládat za úplný obraz života osmanských žen. Pohybovala se především ve vyšších společenských vrstvách a někdy jejich postavení idealizovala. Život bohaté manželky úředníka se podstatně lišil od osudu chudé ženy nebo otrokyně. Navíc nenavštívila samotný sultánský harém v podobě, v jaké ho popisovali starší cestovatelé.

Její dopisy přesto představují důležité svědectví. Ukazují, jak odlišný obraz mohl vzniknout, když evropská návštěvnice získala přístup alespoň do některých prostor, o nichž její mužští předchůdci pouze slyšeli.

Evropské představy o osmanských harémech se nevytvářely pouze z neznalosti. Byly také výsledkem zvědavosti, náboženských předsudků, politického soupeření a zájmu o erotická témata. Nepřístupnost ženských prostor poskytovala cestovatelům ideální příležitost doplňovat kusé informace vlastními domněnkami.

V následujících staletích se tyto představy dále rozvíjely. Harém se stal oblíbeným námětem literatury a výtvarného umění. Zatímco malíři zobrazovali polonahé krásky odpočívající v přepychových komnatách, skutečné obyvatelky osmanských domácností žily mnohem rozmanitější životy, než jaké jim evropská fantazie přisuzovala.

Nicolayovy zprávy o tajných rozkoších v ženských lázních a Montaguové překvapení nad jejich skutečnou atmosférou tak vypovídají o dvou odlišných způsobech poznávání cizí společnosti. Jeden vycházel především ze zprostředkovaných zpráv a dobových představ, druhý alespoň částečně z osobní zkušenosti.

Největší tajemství osmanského harému možná nakonec nespočívalo v tom, co se za jeho zdmi skutečně odehrávalo, ale v tom, kolik toho o něm Evropané dokázali napsat, aniž by jej kdy spatřili.

Zdroje:

NICOLAY, Nicolas de. Les navigations, pérégrinations et voyages, faicts en la Turquie. Lyon, 1567.

WORTLEY MONTAGU, Mary. The Turkish Embassy Letters.Zvláště dopisy z 1. dubna, 18. dubna a 17. června 1717.

PEIRCE, Leslie P. The Imperial Harem: Women and Sovereignty in the Ottoman Empire. New York: Oxford University Press, 1993.

BON, Ottaviano. The Sultan's Seraglio: An Intimate Portrait of Life at the Ottoman Court. Ed. Godfrey Goodwin. London: Saqi Books, 1996.