Článek
Když se žena po rozvodu znovu zamiluje, její okolí zpravidla očekává, že dříve či později začne s novým partnerem žít. Společné bydlení je totiž stále považováno za přirozené vyústění vážného vztahu. Pokud k němu ani po několika letech nedojde, nabízí se otázka, zda dvojici něco nebrání v dalším sblížení nebo zda si partneři nejsou svými city dostatečně jisti.
Pro některé ženy, zejména ty, které vychovávají děti z předchozího vztahu, však může být život ve dvou domácnostech ideálním partnerským uspořádáním. Nechtějí se vzdát lásky, sexu ani emocionální blízkosti, ale zároveň nemají potřebu znovu s někým sdílet každodenní život.
Spolu, a přece každý ve svém
Sociologové označují takové partnerské uspořádání anglickým termínem living apart together, zkráceně LAT. Partneři se považují za pár, udržují intimní vztah, tráví spolu volný čas, jezdí na dovolené a mohou si poskytovat emocionální i materiální podporu. Každý z nich má však vlastní domácnost.
Důvody, proč spolu lidé nebydlí, se značně liší. Zatímco pro mladé dvojice bývá oddělené bydlení přechodnou etapou před sestěhováním, lidé, kteří již mají za sebou manželství nebo dlouhodobý vztah, mohou takové uspořádání volit záměrně.
Výzkum demografů Aarta C. Liefbroera, Anne-Rigt Poortmanové a Judith A. Seltzerové, publikovaný v roce 2015 a zahrnující deset evropských zemí, ukázal, že zachování nezávislosti patří mezi významné motivace především u starších, rozvedených a ovdovělých osob. V západní Evropě představoval model LAT alternativu ke společnému soužití zejména pro lidi, kteří již byli v minulosti sezdaní nebo měli děti z předchozího vztahu.
Rodinu už má. Hledá partnera
Britská socioložka Charlotte Morrisová se ve své rozsáhlé disertační práci věnovala intimnímu životu 24 heterosexuálních matek, které vychovávaly děti bez partnera. Její výzkum odhalil značnou rozmanitost jejich partnerských potřeb a očekávání.
Ačkoli mnohé ženy nadále toužily po stabilním romantickém vztahu, zároveň si uvědomovaly rizika, která by příchod nového muže do jejich domácnosti mohl přinést. Po rozpadu předchozího vztahu si totiž postupně vytvořily vlastní fungující rodinné prostředí, v němž si s dětmi vybudovaly určité návyky, pravidla a způsob soužití.
Nový muž tedy nevstupuje do prázdného prostoru. Přichází do rodiny, která již existuje a jejíž členové mají své potřeby, vzájemné vazby i představy o každodenním životě.
Žena přitom nemusí hledat někoho, kdo její dosavadní rodinu přetvoří. Může jednoduše hledat člověka, s nímž bude sdílet tu část svého života, kterou s dětmi sdílet nemůže. Partnerskou intimitu, sexualitu, společné zájmy a důvěrné rozhovory mezi dvěma dospělými.
Nechce znovu vyjednávat o každé maličkosti
Život bez partnera bývá náročný, má však také svou druhou stránku. Žena se po letech společného soužití naučí rozhodovat sama o sobě, své domácnosti, financích i způsobu trávení volného času. Nemusí s nikým konzultovat, co nakoupí, kdy půjde spát nebo jak si zorganizuje víkend.
Přestože by někdy uvítala pomoc druhého dospělého, nemusí být ochotna vzdát se autonomie, kterou postupně získala.
Z rozhovorů vedených Morrisovou vyplynulo, že některé ženy se obávaly, aby nový partner nepředstavoval další zdroj emocionálních a praktických povinností. Vedle péče o děti, zaměstnání a domácnost již neměly kapacitu starat se ještě o potřeby dalšího člověka, zvláště pokud by vztah nebyl založen na rovnocenném rozdělení odpovědnosti.
Neznamená to, že každý muž přicházející do domácnosti samoživitelky představuje další zátěž. Pro ženy, které v minulosti zažily nerovnoměrné rozdělení domácích povinností nebo přílišnou závislost partnera, však může být představa opětovného soužití spojena s oprávněnými obavami.
Když se o mámu musí s někým dělit
Významnou roli při rozhodování o společném bydlení hrají také děti. Nového partnera své matky mohou přijmout bez větších problémů, ale mohou ho také vnímat jako člověka, který narušuje jejich dosavadní životní prostor.
Jedna z účastnic výzkumu Morrisové například popisovala komplikace, které nastaly poté, co se její partner nastěhoval do domácnosti, v níž předtím dlouho žila pouze se svou dcerou. Muž obtížně přijímal jejich mimořádně těsný vztah, zatímco dcera se musela vyrovnávat s přítomností dalšího člověka ve svém domově. Matka se ocitala mezi dvěma lidmi, které milovala a kteří měli rozdílné představy o tom, kolik její pozornosti jim náleží.
Nejsnazší nemusí být ani situace, kdy mají děti z předchozích vztahů oba partneři. Se sestěhováním přicházejí otázky rozdílných výchovných stylů, sourozeneckých vztahů, financování domácnosti, soukromí i kontaktů s bývalými partnery.
Výzkum nizozemských socioložek Jenny de Jong Gierveldové a Evy-Marii Merzové z roku 2013, zahrnující 350 rozvedených a ovdovělých rodičů, ukázal, že děti mohou významně ovlivňovat rozhodování rodičů o podobě nového partnerského soužití. Rodiče někdy přizpůsobují své plány právě snaze zachovat dobré vztahy s vlastními potomky.
Oddělené domácnosti mohou některým párům umožnit, aby těmto konfliktům předešly, aniž by se svého vztahu musely vzdát.
Láska, která není samozřejmostí
Život ve dvou domácnostech má také nezanedbatelný intimní rozměr. Setkání partnerů může být spojeno s očekáváním a těšením se na společné chvíle. Místo každodenního řešení provozních záležitostí mohou partneři věnovat větší část společného času jeden druhému.
Britský výzkum Simona Duncana a jeho kolegů, publikovaný v roce 2014, ukázal, že mnozí lidé žijící ve vztazích typu LAT vnímají své partnerství jako monogamní a založené na vzájemném závazku. Oddělené bydlení přitom nemusí považovat za překážku emocionální blízkosti ani pocitu jistoty. Oceňují zejména flexibilitu a možnost zachovat si vlastní prostor.
Nelze ovšem předpokládat, že oddělené bydlení automaticky zaručuje kvalitnější vztah nebo vášnivější sexuální život. Také zde může časem nastoupit stereotyp, emocionální odcizení nebo nespokojenost.
Když jednomu oddělené bydlení vyhovuje a druhému ne
Aby takový vztah dlouhodobě fungoval, je důležité, aby uspořádání vyhovovalo oběma partnerům. Pokud jeden považuje oddělené bydlení za trvalé řešení, zatímco druhý jej vnímá pouze jako přechodnou etapu, mohou se postupně dostavovat pocity frustrace a nejistoty.
Nevýhodou mohou být také omezené možnosti vzájemné pomoci, osamělost v době nemoci, vyšší náklady na udržování dvou domácností nebo komplikované plánování společného času.
S postupujícím věkem, osamostatňováním dětí či změnou zdravotního stavu se navíc mohou partnerské preference proměňovat. To, co dvojici dokonale vyhovovalo ve čtyřiceti letech, nemusí stejně dobře fungovat o dvacet let později. Ani v takovém případě však není nutné předem rozhodovat o celé zbývající budoucnosti vztahu.
Vážný vztah nepotřebuje společnou adresu
Není důvod považovat každou ženu, která odmítá společné bydlení, za člověka neschopného hlubšího citového závazku. Některé matky po rozpadu předchozího vztahu jednoduše přehodnotily své představy o tom, co od partnerství očekávají.
Samostatné mateřství pro ně nemusí představovat přechodné období, během něhož čekají na muže, který jejich rodinu znovu učiní úplnou. Mohou být spokojené s rodinným životem, který si vytvořily, a přitom toužit po lásce, něze i sexuálním naplnění.
Milovat někoho totiž nemusí znamenat chtít s ním sdílet každou hodinu svého života. A společná budoucnost nemusí nutně znamenat společnou domácnost.
Zdroje:
DE JONG GIERVELD, Jenny a Eva-Maria MERZ. Parents' Partnership Decision Making After Divorce or Widowhood: The Role of (Step)Children. Journal of Marriage and Family. 2013, roč. 75, č. 5, s. 1098–1113.
DUNCAN, Simon, Miranda PHILLIPS, Julia CARTER, Sasha ROSENEIL a Mariya STOILOVA. Practices and Perceptions of Living Apart Together. Family Science. 2014, roč. 5, č. 1, s. 1–10.
LEVIN, Irene. Living Apart Together: A New Family Form. Current Sociology. 2004, roč. 52, č. 2, s. 223–240.
LIEFBROER, Aart C., Anne-Rigt POORTMAN a Judith A. SELTZER. Why Do Intimate Partners Live Apart? Evidence on LAT Relationships across Europe. Demographic Research. 2015, roč. 32, s. 251–286.
MORRIS, Charlotte. Unsettled Scripts: Intimacy Narratives of Heterosexual Single Mothers. Brighton: University of Sussex, 2013. Disertační práce, zejména s. 155–162, 184–191 a 243–250.





