Článek
Když se slavný káhirský učenec Ibn Hadžar al-Askalání na počátku 15. století zahleděl do krásné otrokyně své manželky, rozhodl se postupovat velmi obezřetně. Žena, která ho zaujala, se jmenovala Cháss Turk a pocházela patrně z mongolského nebo tureckého prostředí. Patřila však jeho manželce Uns, a proto s ní podle islámského práva nemohl mít intimní vztah. Vymyslel tedy lest. Předstíral nespokojenost s její prací a přiměl Uns, aby otrokyni prodala. Prostřednictvím důvěrníka ji pak tajně koupil sám.
O celé záležitosti se dozvídáme z životopisu, který učenému Ibn Hadžarovi (1372–1449) věnoval jeho žák al-Sacháwí. Podle jeho vyprávění muž po zakoupení otrokyně vyčkal předepsanou dobu a poté s ní začal udržovat intimní poměr. V květnu 1412 mu Cháss Turk porodila syna. Ibn Hadžar dokonce uspořádal oslavu jeho narození přímo v domě své manželky, aniž by Uns tušila, co vlastně hosté slaví. Pravda nakonec vyšla najevo a v domácnosti propukl konflikt. Uns se dozvěděla nejen o mužově vztahu s bývalou otrokyní, ale také o dítěti, které spolu měli. Podle jedné verze příběhu svému muži vyčetla jeho jednání a modlila se, aby se syn nestal významným učencem.
Celá událost připomíná zápletku milostného románu, přesto ji historik Yossef Rapoport považuje v hlavních rysech za věrohodnou. Některé dramatické podrobnosti mohly být později přikrášleny. Podstatné však je, že Ibn Hadžar skutečně zplodil syna s otrokyní, která původně patřila jeho manželce, a dlouho to před ní tajil. Právě tento případ dobře ilustruje napětí, které mohlo panovat mezi svobodnými ženami a otrokyněmi v zámožných muslimských domácnostech.
Když otrokyně porodila svému pánovi dítě
Islámské právo připouštělo, aby muž měl vedle manželky či manželek také intimní vztahy s vlastními otrokyněmi, pokud tomu nebránily určité právní překážky. Postavení obou skupin žen se však podstatně lišilo. Svobodná manželka měla nárok na věno, zaopatření a podíl na dědictví po manželovi. Mohla pocházet z významné rodiny, jejíž přízeň byla pro mužovu společenskou kariéru důležitá. Naproti tomu zotročená žena byla majetkem svého pána a její osud závisel do značné míry na jeho rozhodnutích. Mohl ji prodat, darovat nebo ji ponechat v domácnosti jako služebnou či konkubínu.
Právě tato nerovnost ovšem neznamenala, že se manželky nemusely otrokyň obávat. Mladá žena, která získala mužovu náklonnost, se mohla stát jeho oblíbenkyní. Ještě významnější změnu představovalo narození potomka. Pokud muž uznal dítě za vlastní, bylo svobodné a mělo dědická práva. Jeho matka získávala zvláštní postavení označované arabským výrazem umm walad, tedy matka dítěte. Podle převládajícího sunnitského právního výkladu již neměla být prodána a po smrti svého pána měla získat svobodu. Pro otrokyni tak mohl intimní vztah s majitelem představovat možnost zlepšení vlastního postavení, přestože vycházel ze zásadně nerovného vztahu.
Manželky proto nemusely v konkubínách spatřovat pouze soupeřky o mužovu přízeň. Narození syna mohlo ovlivnit také budoucnost rodinného majetku, dědické nároky i postavení jednotlivých potomků. V prostředí panovnických dvorů nabývaly podobné vztahy ještě většího významu. Matky vládcových synů mohly získat značný vliv, přestože samy původně pocházely z otrockého prostředí.
Žárlivost jako zkouška dobré manželky
O žárlivosti manželek se opakovaně zmiňovali také středověcí arabští autoři. Považovali ji za přirozenou ženskou vlastnost, zároveň však ženy nabádali, aby své pocity ovládaly. Ve spisech věnovaných manželství a intimnímu životu se objevovala představa, že mužova manželka si zaslouží úctu, zatímco otrokyně může sloužit především k uspokojování jeho tělesných potřeb. Takové rozlišení mělo svobodné ženy patrně uklidnit: mužův zájem o otrokyni ještě nemusel znamenat, že svou manželku přestal milovat.
Příznačné je vyprávění, které zaznamenal tuniský autor al-Tídžání na počátku 14. století. Vztahovalo se k slavné učitelce náboženství Hafse bint Sírín, žijící v 7. a 8. století. Ta měla podle příběhu jednou přistihnout svého muže ve vlastní posteli s otrokyní. Místo výčitek tiše odešla. Když později viděla, že muž tutéž otrokyni bije, pouze mu jeho předchozí chování připomněla. Manžel se zasmál a otrokyni jí daroval. Autor tím vyzdvihoval trpělivost svobodné ženy, která překonala žárlivost a za svou zdrženlivost získala odměnu.
Historička Pernilla Myrne však upozorňuje, že toto vyprávění je nepochybně smyšlené. Nevypovídá tedy o skutečném manželství Hafsy bint Sírín, nýbrž o představách pozdějších autorů, jak by se měla vzorná manželka zachovat. Zvlášť výmluvné je přitom postavení samotné otrokyně. Zatímco žena pána je oslavována za trpělivost, zotročená služebná je bita a nakonec předána jiné majitelce, aniž by se kdokoli zajímal o její přání.
Mohly se manželky bránit?
Ne všechny manželky však byly ochotné podobné poměry přijímat. Dochované manželské smlouvy z různých částí islámského světa dokládají, že některé ženy nebo jejich rodiny usilovaly o omezení mužova práva přivádět do domácnosti další partnerky. Ve smlouvách se mohly objevit podmínky týkající se dalších sňatků i konkubín. Některé ženy si tak zajišťovaly možnost domáhat se rozvodu, pokud muž určité závazky porušil. Takovou ochranu si ovšem nemohla vyjednat každá. Významnou roli hrálo její společenské postavení, majetek a podpora příbuzných.
Manželka a otrokyně v zámožné domácnosti středověkého islámského světa.
O přáních samotných otrokyň prameny většinou mlčí
Vztahy mezi svobodnými ženami a otrokyněmi navíc nebyly omezeny jen na soupeření o muže. Zámožné manželky využívaly práci zotročených žen při vedení domácnosti, péči o děti a obstarávání každodenních záležitostí. Otroctví jim umožňovalo udržovat životní styl odpovídající jejich postavení. Ženy tak mohly být na svých služebných prakticky závislé a současně nad nimi uplatňovat značnou moc. Jak ale vypadaly jejich osobní vztahy, zda mezi nimi vznikala důvěra, přátelství nebo naopak nepřátelství, dokážeme rekonstruovat jen velmi omezeně. Většinu dochovaných zpráv totiž napsali muži, kteří věnovali větší pozornost žárlivosti a milostným konfliktům než každodenním zkušenostem samotných otrokyň.
Osud Cháss Turk, s nímž jsme začali, je v tomto ohledu příznačný. Víme poměrně mnoho o jejím majiteli, jeho manželce a synovi, kterého porodila. Samotná Cháss Turk však v historickém vyprávění téměř nemluví. Po odhalení tajného vztahu byla nakonec provdána za jiného muže, zatímco její syn zůstal spojen s otcovou rodinou. Nevíme, jak tyto události prožívala ani zda měla možnost svůj osud nějak ovlivnit.
Ibn Hadžar a Uns přitom zůstali manželi až do konce života. Jejich příběh připomíná, že ani společenské postavení, náboženská učenost nebo dlouholeté manželství nedokázaly odstranit konflikty vyvolané soužitím svobodných a zotročených žen. Za vyprávěním o žárlivých manželkách a krásných konkubínách se především skrýval svět, v němž měly jednotlivé ženy velmi rozdílnou možnost rozhodovat o vlastním těle, vztazích i budoucnosti.
Zdroje:
1. RAPOPORT, Yossef. Ibn Ḥaǧar al-ʿAsqalānī, His Wife, Her Slave-Girl: Romantic Triangles and Polygamy in 15th Century Cairo. Annales islamologiques, 47 (2013), s. 327–352.
MYRNE, Pernilla. Free Wives and Slave Concubines in Muslim Households, c. 900–1300: Sex, Status, and Family Dynamics. Studie zpřístupněná v roce 2026, zejména s. 155–165 a 175–177.
ALI, Kecia. Marriage and Slavery in Early Islam. Cambridge, MA: Harvard University Press, 2010.
MYRNE, Pernilla. A Jariya’s Prospects in Abbasid Baghdad. In: GORDON, Matthew S. a Kathryn A. HAIN, eds. Concubines and Courtesans: Women and Slavery in Islamic History. Oxford University Press, 2017, s. 52–74.
